Súdruh Kristus: Ježiš ako revolučný socialista

AARON | shegetzguevera
Chcem s vami hovoriť o Ježišovi. Nie, počkajte! Vráťte sa!

Najprv by som však chcel krátko rozprávať o náboženstve a socializme. Nikdy som nebol toho presvedčenia, že revolucionár alebo socialistická politika sú prirodzene bojovné voči náboženstvu. Zatiaľ čo si myslím, že revolučná politika musí odmietnuť predstavu, že Boh alebo nejaká duchovná sila kontroluje alebo určuje všetko ľudské snaženie (a je potom schopná bojovať proti vykorisťovaniu a útlaku), mám za to, že snahou prepojiť našu politiku s náboženským Písmom môžu revolucionári mnohé získať. Hovorím to navzdory faktu, že verím, že moje vlastné odmietnutie kresťanského náboženstva, v ktorom som vyrastal (len aby som ho dočasne zamenil za neosobnú formu stredoškolského budhizmu) má istú zodpovednosť za moje konečné prijatie socialistickej politiky.

I keď som prežil veľkú časť svojho života ako aktivista a samostatne určený anarchista, nikdy som sa nestotožnil s názorom, že „ak by Boh skutočne existoval, bolo by nevyhnutné zrušiť ho,“ ako to vyjadril anarchistický filozof Michail Bakunin (dokonca i keď považujem jeho všeobecného ducha slobody za oslobodzujúceho). Vždy som mal väčšieho uznania pre citát Karla Marxa z Kritiky Heglovej filozofie práva, ktorá slúži na vysvetlenie náboženstva namiesto bojovania s ním, keď povedal,

„Náboženské utrpenie je rovnako vyjadrením skutočného utrpenia a protestom proti skutočnému utrpeniu. Náboženstvo je povzdych utlačenej bytosti, srdce krutého sveta, duša bezduchých podmienok. Je to ópium ľudstva.“

Cieľom, pre Marxa v protiklade k Bakuninovi, nie je vyhlásiť vojnu náboženstvu (či Bohu, v tomto prípade), no namiesto toho vyhlásiť vojnu sociálnym podmienkam, ktoré spôsobujú takéto utrpenie, že ľudia hľadajú spásu v nebi, alebo vysvetlenia od Boha, pretože cítia, že ich nemôžu nájsť tu.

Ďalej, nielenže pre revolucionárov nie je nevyhnutné bojovať s náboženstvom, no robenie toho môže niekoho prakticky zvádzať k neoprávenenému vytváraniu nepotrebných rozdelení vo veciach, kde by sme mali vytvárať spojenectvá a posilňovať solidaritu.

Napríklad, keď som bol pred niekoľkými rokmi aktívnejší v protivojnovom hnutí, rozpútala sa veľká debata o samotnej otázke ako by sa revolucionári mali vzťahovať k náboženstvu. Ako poznamenal jeden môj priateľ, organizátori, ktorí presadzovali principiálny postoj prebytočnosti vzťahu k náboženstvu, budú mať neuveriteľne ťažké vybudovať si silné zväzky so študentskými skupinami moslimov na internátoch (čo je obzvlášť relevantné, keďže veľmi veľa provojnovej imperialistickej politiky bolo a stále je prepojenej s islamofóbiou, vrátane antimoslimskej rétoriky, no tiež s politickým útlakom moslimskej komunity). Inak povedané, útočenie na náboženstvo vo všeobecnosti, v dobe, kedy ľudia čelia náboženskému útlaku je nesprávnou pozíciou, a nepriamo preberá pozíciu statusu quo. Ako sa môže napríklad niekto efektívne spojiť s druhými, aby bránil právo moslimov postaviť si mešitu na Murfreesboro, alebo komunitné centrum v dolnom Manhattane, ak v prvom rade tvrdí, že moslimovia by nemali existovať ako náboženská komunita?

Takže si myslím, že pre radikálov je nielen zbytočné stavať sa proti náboženstvu, ale často nerozumné. No aby sme sa vrátili k pôvodnému popudu prečo som toto začal písať. Nedávno som sa stále viac zaujímal o ľavicové čítanie kresťanského Písma svätého. Odvtedy, čo som sa stal socialistom, bol som vždy oboznámený s Ježišovými výrokmi v Biblii majúce nejakú ľavicovú konotáciu, no nikdy som nemal skutočný záujem o túto vec. Stále ho pre ňu dosť nemám, no začínam mať. Nedávno som si vyzdvihol kópiu The Meek and the Militant [Pokorný a bojovník] od Paula Siegla, ktorý objasňuje marxistickú analýzu náboženstva a históriu náboženstva a politiky, a tiež si čoskoro plánujem vziať kópiu Atheism in Christianity [Ateizmus v kresťanstve] od Ernsta Blocha, v ktorej Bloch, marxista, tvrdí, že „dobrý kresťan musí nevyhnutne byť dobrým ateistom.“

Myslím, že táto fascinácia bola podnietená mojou láskou k filmu Posledné pokušenie Krista (postavenom na knihe, ktorú si tiež čoskoro plánujem prečítať, Nikosa Kazantzakisa, ktorý bol solidárny s marxizmom), kde mám dojem, že boli skutočne zdôraznené naozaj revolučné črty biblického Krista. Napríklad, každýkrát keď ho pozerám, nemôžem si pomôcť, ale mám husiu kožu keď Ježiš debatuje s Jánom Kristiteľom.

Ježiš: Nie je láska dosť?
Krstiteľ: Nie. Strom je zhnitý. Musíš vziať sekeru a zoťať ho.
Ježiš: Ak by som bol drevorubačom, rúbal by som. Ak by som bol ohňom, horel by som. No som srdce a láska.
Krstiteľ: tiež som srdcom, no nemôžem milovať niečo, čo je nespravodlivé. Nemôžem milovať zlo. Čo nemôžem milovať, to ničím. Boh si to žiada. Boh si žiada zlosť.

Ježiš je poslaný do púšte, aby hovoril s Bohom a pýta sa, „lásku alebo sekeru?“ Je mu daná sekera a vracia sa k svojim žiakom, siahne do svojej hrude a vyberie odtiaľ svoje srdce a ponúkne im ho so slovami:

Ježiš: Tu je moje srdce. Vezmite si ho. Vediem k Božiemu kráľovstvu. Božiemu kráľovstvu v našom vnútri. Je to diablovo kráľovstvo, čo je vonku, všade vôkol nás. Obrátime sekeru voči diablovmu kráľovstvu, voči svetu. Ak máte dobytok, dajte ho preč. Ak máte siete, nechajte ich zhniť. Ak máte rodinu, zabudnite na ňu.

Ježiš pred nimi stojí a už nedrží svoje srdce, ale sekeru.

Ježiš: Kedysi som veril v lásku, teraz nosím toto. Kto je so mnou?

Tieto scény zobrazujú vznešený spôsob, ktorým Posledné pokušenie zdôrazňuje Kristovu lásku, zatiaľ čo oslavuje jeho bojovnú opozíciu voči nespravodlivosti, ktorá je častokrát zatemnená liberálnym čítaním Biblie, a ktorá zveličuje Ježišove slová ako „Obráť druhé líce“ či „Milujte svojich nepriateľov“ nad Ježišovymi vyhláseniami, že „neprišiel, aby doniesol mier, ale meč“, keď vyhodil kupcov z chrámu.

Takže, som nedávno dal na svoj Facebook citát od súdruha Krista a kamarát sa ma opýtal, či je niekde na internete zbierka nejakých najlepších Ježišových slov. Neviem o ničom takom, takže mi namiesto toho napadlo, že by som pripravil niektoré z mojich najobľúbenejších.

• Nezhromažďujte si poklady na zemi, kde ich moľ a hrdza ničia a kde sa zlodeji dobýjajú a kradnú. V nebi si zhromažďujte poklady; tam ich neničí ani moľ ani hrdza a tam sa zlodeji nedobýjajú a nekradnú. Lebo kde je tvoj poklad, tam bude aj tvoje srdce. – Matúš 6,19-21

• “ Ešte ti jedno chýba: predaj všetko, čo máš, a rozdaj chudobným a budeš mať poklad v nebi a poď, nasleduj ma!” – Lukáš 18,22

• “ Nemyslite si, že som priniesol pokoj na zem: Nie pokoj som priniesol, ale meč.” – Matúš 10,34

• „Tak každý dobrý strom rodí dobré ovocie, kým zlý strom rodí zlé ovocie. Dobrý strom nemôže rodiť zlé ovocie a zlý strom nemôže rodiť dobré ovocie. Každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie, vytnú a hodia do ohňa.“ – Matúš 7,17-19

• „Nik nemôže slúžiť dvom pánom; pretože buď jedného bude nenávidieť a druhého milovať, alebo jedného sa bude pridŕžať a druhým bude opovrhovať. Nemôžete slúžiť aj Bohu aj mamone.“ – Matúš 6,24

• „Veď čo osoží človekovi, keby aj celý svet získal, a svojej duši by uškodil?! Alebo za čo vymení človek svoju dušu?!“ – Matúš 16,26

• „Blahoslavení chudobní v duchu, lebo ich je nebeské kráľovstvo. Blahoslavení plačúci, lebo oni budú potešení. Blahoslavení tichí, lebo oni budú dedičmi zeme. Blahoslavení lační a smädní po spravodlivosti, lebo oni budú nasýtení. Blahoslavení milosrdní, lebo oni dosiahnu milosrdenstvo. Blahoslavení čistého srdca, lebo oni uvidia Boha. Blahoslavení tí, čo šíria pokoj, lebo ich budú volať Božími synmi. Blahoslavení prenasledovaní pre spravodlivosť, lebo ich je nebeské kráľovstvo. Blahoslavení ste, keď vás budú pre mňa potupovať a prenasledovať a všetko zlé na vás nepravdivo hovoriť; radujte sa a jasajte, lebo máte hojnú odmenu v nebi. Tak prenasledovali aj prorokov, ktorí boli pred vami.“ – Matúš 5,3-12

• „Ale beda vám, boháči, lebo už máte svoju útechu! Beda vám, čo ste teraz nasýtení, lebo budete hladovať! Beda vám, čo sa teraz smejete, lebo budete žialiť a plakať! Beda, ak vás budú všetci ľudia chváliť, lebo to isté robili ich otcovia falošným prorokom!“ – Lukáš 6,24-26

• „Ľahšie je ťave prejsť cez ucho ihly, ako boháčovi vojsť do Božieho kráľovstva." – Lukáš 18,25

• „A ostatným povedal: "Dajte si pozor a chráňte sa všetkej chamtivosti! Lebo aj keď má človek hojnosť všetkého, jeho život nezávisí od toho, čo má." – Lukáš 12,15

• „Ale keď chystáš hostinu, pozvi chudobných, mrzákov, chromých a slepých. A budeš blahoslavený, lebo oni sa ti nemajú čím odplatiť. No odplatu dostaneš pri vzkriesení spravodlivých." – Lukáš 14,13-14

• „Keď sa rozhliadol videl boháčov ako hádžu svoje dary do chrámovej pokladnice. Videl aj akúsi chudobnú vdovu, ako ta vhodila dve drobné mince, a povedal: "Veru, hovorím vám: Táto chudobná vdova vhodila viac ako všetci ostatní. Lebo títo všetci dávali dary zo svojho nadbytku ale ona pri svojej chudobe dala všetko, čo mala, cele svoje živobytie." Keď niektorí hovorili o chráme, že je vyzdobený krásnymi kameňmi a pamätnými darmi, povedal: "Prídu dni, keď z toho, čo vidíte, nezostane kameň na kameni; všetko bude zborené."“ – Lukáš 21,1-6

• „A nábožnosť so spokojnosťou je naozaj veľkým ziskom. Veď nič sme si na svet nepriniesli a nič si ani nemôžeme odniesť. Uspokojíme sa s tým, že máme čo jesť a čo si obliecť. Lebo tí, čo chcú zbohatnúť, upadajú do pokušenia a osídla a do mnohých nezmyselných a škodlivých žiadostí, ktoré ľudí ponárajú do záhuby a zatratenia. Lebo koreňom všetkého zla je láska k peniazom; niektorí po nich pachtili, a tak zablúdili od viery a spôsobili si mnoho bolesti. Ale ty, Boží človek, utekaj pred tým a usiluj sa o spravodlivosť, nábožnosť, vieru, lásku, trpezlivosť, miernosť.“ – Timotej 6,6-11

• „V chráme našiel predavačov dobytka, oviec a holubov i peňazomencov, čo tam sedeli. Urobil si z povrázkov bič a všetkých vyhnal z chrámu, aj ovce a dobytok. Peňazomencom rozhádzal peniaze a poprevracal stoly a predavačom holubov povedal: "Odneste to odtiaľto! Nerobte z domu môjho Otca tržnicu!" – Ján 2,14-16

Toto sú tie najbezprostrednejšie pasáže, ktoré mi napadnú a dokázal som nájsť. No ak viete o nejakých, ktoré chýbajú, prosím, doplňte ich do komentárov!

Chcel by som to ukončiť dvomi veľkými piesňami zloženými slávnym socialistickým folkovým spevákom, Woodym Guthriem, o súdruhovi Kristovi.

„Kristus za prezidenta“ (slová)
Hrá Billy Bragg a Wilco, na svojom albume Mermaid Avenue (1999)


"Každý rok míňame dosť na to,
Aby sme nasýtili tých, čo hladujú
Vybudovali sme našu civilizáciu
A ostreľujeme ju vojnami.“

Ježiš Kristus (slová)


"Ježiš Kristus bol človek, ktorý cestoval po krajine
Ťažko pracujúci a statočný muž
Bohatým vravel, „Dajte peniaze chudobným,“
No oni poslali Ježiša Krista do hrobu."


[ Zdroj: http://shegetzguevara.wordpress.com/2011/09/02/comrade-christ-jesus-as-revolutionary-socialist/ ]

Tragédia Václava Havla

Historik a religionista Petr Schnur minulý rok napísal: "Bezpríkladná mediálna štylizácia Havla čoby intelektuála svetového formátu vzala národu na čas schopnosť kriticky uvažovať a pochopiť, že nad reálnou politikou nikdy nestál, ale že bol od počiatku jej plne integrovanou súčasťou." * Dnes zažívame klimax tohto dematerializovaného obrazu, ktorý má zabrániť oddeleniu ilúzií od reality, objektívnemu zhodnoteniu minulosti a prítomnosti a organicky prepojiť zlom medzi dvoma režimami, medzi nádejami a vytriezvením.

Ak zoberieme do úvahy aj obdobie po roku 89, tak by žánrom príbehu Václava Havla mohla byť tragédia. Ako je možné, že sa dnes z jeho sľubov, záväzkov a ubezpečení stal len zlý vtip a počudovanie? Havlova snaha prezentovať sa ako angažovaný “politik“ s progresívnou orientáciou a výzvou „života v pravde“ skončila pod náporom udalostí a okolností inak, než by sa od humanistu čakalo.

Túto diskrepanciu by sme mohli popísať Žižekovými psychoanalytickými pojmami ideal ego a Ego-Ideal [1; 80]. Havel sa na jednej strane prezentoval ako výrazná osobnosť kultúrneho života, občiansky aktivista a disident, ktorý žiadal úprimnosť a pravdu namiesto pretvárky, dialóg, toleranciu, slobodu, demokraciu. O to sa snažil, takým chcel byť. Druhou stranou (tým Ego-Ideal) bolo to, čo sa mu z toho podarilo dosiahnuť a ako sa to pretavilo do skutočnosti. Od kapitalizmu a liberálnej demokracie si síce nesľuboval, že naplnia ideály autentického spoločenstva a „života v pravde“ [2; 85], no ani tak nedokázal „uniknúť logike kapitalizmu“ [tamže].

Jeho prvotná naivita sa ukázala napríklad v roku 1990, kedy pri stretnutí s Helmutom Kohlom navrhol, aby sa v Európe spoločne rozpustili všetky politické strany a vytvorila strana Európy [2; 81]. Jakub Patočka, ktorý si Havla vážil a poznal ho osobne, priznal, že sa v období rozpadu Československa nesnažil stanoviť politický program a veľmi lacno prenechal iniciatívu svojmu protipólu, Václavovi Klausovi a Vladimírovi Mečiarovi [3]. Odpor k praktickej politike, ktorý mal, však nielen tentokrát nestačil vyvážiť negatíva toho, čo prišlo, čomu chcel zabrániť. Postoj Heglovej krásnej duše, održujúcej si bezpečný odstup, sa však potom vždy odrazil v spätnej väzbe tých druhých. (Hegel ilustruje tento “útek“ na Ježišovi, ktorý sa chcel stiahnuť zo životných vzťahov, aby jeho duša ostala čistá, no tým sa dopúšťa najväčšej viny – viny nevinnosti [4; 81-82].)

Veľkou otázkou je, prečo Havel poprel, že je nepriateľ socializmu, prečo tvrdil, že nechce obnoviť kapitalizmu, že sa nebude zdražovať, ani zväčšovať nerovnosť, že štát nevstúpi do žiadneho ďalšieho paktu? K čomu svojím nekonfliktným, zmierlivým postojom vlastne napomohol? K zrúteniu totalitného systému, alebo hladkému odovzdaniu moci zlietajúcim sa trhovým a privatizačným supom? Ako vyzýva k zamysleniu Tereza Spencerová: Naozaj stačí zaštrngať kľúčmi a je revolúcia? [5] Snaha o oprostenie sa od života kvôli strachu pred činom, pred zaujatím pozície, sa teda stáva najväčším prečinom, pretože je táto pozícia neudržateľná, a, keďže je pohltený životnými vzťahmi, stáva sa tak opakom svojho zámeru. Ako komicky potom vyzerá jeho výzva ruskej opozícii, aby sa domáhaly demokratických práv [6], zatiaľ čo doma opozíciu nepodporoval, k demokratickej ľavici bol zdržanlivý [3] a KSČM prehliadal [5], čím ignoroval i hlas veľkej časti ľudu. Fungovanie demokracie doma, v Čechách, či na Slovensku, za príklad radšej nedával, keďže by to mohlo ešte viac nahnevať jeho spoluobčanov.


Severoatlantická aliancia, ktorá podľa výzvy členov Charty 77 stratila po zániku Varšavskej zmluvy, svoje opodstatnenie, nebola rozpustená. Naopak, funguje ďalej a Havel sa stal opakovaným legitimizátorom jej vojenských útokov. Svoje predsavzatie, aby Česko „už nikdy nebolo príveskom či chudobným príbuzným niekoho iného“ [5] neskôr nielenže porušil, ale prevalcoval, keď spolu s ďalšími „priateľmi Spojených štátov“ podpísal adoračný list Obamovej vláde, že sa ako oddaní (mysliaci stále v intenciách bipolárneho sveta?) a vďační (nekritickí) stúpenci (nie je to vlastizrada?) cítia byť Alianciou obchádzaní. Doslovne vyjadrili znepokojenie, „či by bolo NATO bolo ochotné a schopné nám v prípadnej budúcej kríze prísť na pomoc.“ [7] Táto výzva škandalózne pripomína tzv. Pozývací list Vasiľa Biľaka Leonidovi iľjičovi Brežnevovi z roku 1968 na pomoc a akciu všetkými prostriedkami pri odvrátení prípadnej kontrarevolúcie [8]. Má demokraticky zvolený jednotlivec legitimitu na to, aby zaviazal celý štát do paktu takého druhu, proti ktorým kedysi vystupoval a dnes ho jednostranne vzýva? Nestratil tým morálne právo kritizovať svojich socialistických štátnických predchodcov, ktorým rovnako šlo o bezpečnosť a dobro regiónu, akurát s orientáciou na inú veľmoc?

To, že Česi dodnes a naozaj nechcú byť „príveskom či chudobným príbuzným niekoho iného“, teda ani NATO, či USA, sa potvrdilo v prieskume, v ktorom sa 70 percent vyslovilo proti plánovanému osadeniu amerického radaru neďaleko Prahy [9]. Referendum o umiestnení radaru bolo odmietnuté, a to s odôvodnením, že takéto otázky treba prenechať vojenským expertom. Filozof Slavoj Žižek tu poukazuje na disproporciu medzi vedením a mocou, na odsúvanie demokracie zo stále viac sfér (ekonomické rozhodnutia, vojenské, ...), čím sa redukuje a vytláča vytúžená demokracia. [10; 62] Havel naviac súčasných občianskych aktivistov, ktorí boli proti jeho umiesteniu v Brdoch zahanbil [3] tým, že nejde o niekoho mocenské záujmy, ale len skúšku strachu a vzájomnej pomoci [12]. Iný zvláštny argument týchto proamerických síl, že USA nám trikrát (1918, 1945 a 1989) pomohli dosiahnuť slobodu, tak by sme si teraz mali túto slobodu kvôli nim odoprieť, pripomína logiku Freudovho vtipu o požičanom kotli. Chlapík si požičia od iného medený kotol a vráti ho poškodený, s dierou uprostred. Chlapík sa bráni: „Za prvé som si nič nepožičal, za druhé tam tá diera už bola, a za tretie je ten kotol v poriadku.“ [11; 137] Podozrivý (a smiešny) je práve prebytok uvádzaných dôvodov.

Problémom však nie je to, že by USA boli svetovým strážcom, ktorý by dohliadal na dodržiavanie univerzálnych (všeobecných ľudských) práv. Problémom je, že USA sa tak len tvári, no skutkami pokračuje v pôsobení ako národný štát, ktorý neprekročil vlastné záujmy. Napríklad, Srbsku USA prikázalo odovzdať podozrivých vojnových zločincov Haagskemu tribunálu, no zároveň spätne žiadalo, aby Medzinárodnému súdu nevydali žiadneho svojho občana obvineného z rovnakých prečinov. Britský komentátor Timothy Garton Ash k Haagskemu tribunálu napísal, že „Žiaden Führer či Duce, žiaden Pinochet, žiaden Idi Amin a žiaden Pol Pot by sa nemal cítiť bezpečne za palácovými bránami suverenity pred intervenciou ľudovej spravodlivosti.“ [13] Nemali by sa však zabúdať ani na takého Henryho Kissingera, ktorý, podľa Noama Chomského v prípade Kambodže, najexplicitnejším spôsobom v dejinách vyzval k tomu, čo sa normálne nazýva genocída [14; 63]. Príkazom útočiť „Všetkým, čo lieta, na všetko, čo sa hýbe,” spustil masívne kobercové bombardovanie, ktoré svojím rozsahom predčilo celkové bombardovanie Spojencov počas Druhej svetovej vojny a zmenilo dovtedajšiu malú skupinku Červených kmérov na obrovskú armádu roľníkov, ktorí sa za to šli pomstiť [15].


Netýka sa to aj Václava Havla a jeho osobitých iniciatív v legitimizovaní viacerých vojenských zásahov? Bombardovanie Juhoslávie v roku 1999 zo strany NATO bolo podľa neho postavením „vyššieho zákona“ nad práva štátov, takže mandát OSN nebol potrebný, ba bolo to podľa neho ešte oprávnenejšie. Je teda NATO ľavou rukou Boha?, pýta sa Žižek. Ak môže „vyšší zákon“ porušiť medzinárodné právo, nie je to náhodou definícia náboženského fundamentalizmu? [16]

Jednou z foriem depolitizácie, teda snahy vylúčiť z rozhodovania verejnosť, oponenta, či polemiku, je i moralizovanie. Jeho črtou je „etika presvedčenia“, v ktorej ide o manifestáciu dobrých zámerov bez ohľadu na dôsledky. Tento druh depolitizovanej politiky si našiel vlastných svojských obľúbencov. Podľa teoretikov Baršu, Slačálka a Stöckelovej úlohou prívržencov tohto postoja potom nie je niesť zodpovednosť za dôsledky, ale vyjadrovať svoju odhodlanosť stáť na strane Dobra [17; 210].

V prípade bombardovania Juhoslávie to okrem morálky práv pochádzajúcich "mimo tento svet" bola aj ideologizovaná etika viktimizácie. Dá sa to pozorovať už na skutočnosti, že pri konflikte viacerých nacionalizmov stál Západ vždy na strane slabšieho nacionalizmu. Prečo? Je jeden z týchto nacionalizmov lepší, menej podlý, ako ten druhý? [16] Nejde len o to, že NATO tak ešte viac podnietilo etnické čistky, ale že legitimovalo jednu stranu vraždiaceho konfliktu na základe jej slabšej, horšej pozície. Aliancii to zároveň napomohlo v odôvodnení svojej existencie a pôsobenia v regióne. Na tomto príklade vidieť, že po odstúpení od marxistického historicko-politického projektu [2; 89] sú obe možné alternatívy dnešnej zahraničnej politiky - zasiahnuť či nezasiahnuť - nedostatočné a prevažujú ich negatívne konzekvencie. Ako píše Žižek: "Po druhej svetovej vojne chcel Tito nahradit Srbmi dominovanú Juhosláviu federálnou, slobodnou asociáciou rovných a suverénnych štátov, ktoré by dokonca mali právo odtrhnutia sa.“ Dnes však mier zavedený NATO síce zabránil pokračovaniu konfliktu, no ten celkom nezmizol. [16]

Fungovanie ideológie viktimizácie je dvojaké: pomáhať obetiam síce máme, no len do tej miery, aby druhá strana (Druhý) nebol(a) aktívnym činiteľom svojho osudu. Táto pomoc má vždy isté intencie, v ktorých sa pohybuje, v ktorých môže byť aktivizovaná a aplikovaná, no implikuje i obmedzenia, ktoré majú udržiavať bezpečnú vzdialenosť a nemenný stav. [18; 143]


Rovnako nepochybne pristúpil Václav Havel k podpore vojen v Afganistane, Iraku a ešte nedávno v Líbyi. Bola vojna v Iraku dostatočne opodstatnená? Christopher Hitchens odpovedá kladne, pretože Irak napadol svojich susedov, spáchal genocídu na vlastnej pôde, ukrýval a staral sa o medzinárodných násilníkov a zabijakov [19]. Oficiálne dôvody boli však iné, klamné: Saddám Husajn je prepojený na al-Kájdu, čiže má podiel na 9/11; vlastní zbrane hromadného ničenia; zmena režimu v Iraku vytvorí podmienky pre riešenie izraelsko-palestínskeho konfliktu [11; 137]. (Opäť sa opakuje logika Freudovho vtipu o kotli.) Nič z toho sa však nepotvrdilo, čo vrhá podozrenie, že skutočnou príčinou boli iracké ropné zásoby a vôľa USA kontrolovať ich. Prečo potom ale nestačili len Hitchensove dostatočne dobré argumenty? V takom prípade by totiž neprehľadný mrak strachu z teroristických útokov na World Trade Center a hrozba zbraní hromadného ničenia nahradili otázky o tom, ako sa Husajn dostal k moci a kto ho pomohol vyzbrojiť. Historik Michael Parenti pripomína, že práve americká CIA dosadila Saddáma Husajna k moci riadeným pučom, aby zastavila irackú revolúciu, čo sa mu podarilo keď zmasakroval komunistov a ľavicu vo svojej strane Baas [20] [21]. Husajn však svojich podporovateľov sklamal, keďže, namiesto otvorenia krajiny vstupu kapitálu voľného trhu, venoval veľkú časť exportných ziskov krajiny do verejných služieb a ekonomického rozvoja. V roku 1972 znárodnil ropný priemysl, a tým pádom bol Irak lídrami Spojených štátov okamžite odsúdený ako „teroristická“ krajina [20].

V tejto súvislosti by sa trebalo pozastaviť a opýtať či USA a Západu naozaj ide o šírenie demokracie vo svete, alebo reálne len o vlastné záujmy v ňom. Petr Schur, vo svojom texte Nesvatí Václavové, dali jste nám zhynout, píše: „Hlavným cieľom politiky USA a s ňou i západnej Európy voči bývalému východnému bloku nebolo posilnenie demokraice, ale rozšírenie trhov. Postkomunistický vývoj preukázal, že Západ toleroval, ba dokonca podporoval autoritatívne režimy, pokiaľ spolupracovali...“ [22; 169] Záver potvrdzuje i Noam Chomsky, napríklad na prípadoch silne fundamentalistickej a nedemokratickej, no pre spoluprácu s USA spoľahlivej, Saudskej Arábie a opačným prípadom Kaddáfiho Líbye. Spojené štáty sa rozhodli pre „humanitárny zásah“ len v Líbyi [23]. Havel bol v tomto prípade opäť za, kým Václav Klaus ho rozhodne odmietal [24]. Bol si Havel tak istý svojou pozíciou, že nevyjadril pochyby a stačili mu „vyššie zákony“ či subjektívne etické presvedčenie o tom, že stojí na správnej strane?

A nie je celkový postoj kapitalistického Západu z veľkej časti rovnaký? Skutočnosť dokazuje, že presvedčenie Západu o dobre svojho konania, či šľachetnosti svojich východísk nemá viac legitimity pre svoje skutky ako socialistický Východný blok. Čím sa Západ líši od zvyšku sveta, náboženského fundamentalizmu, či socialistickej totality? Už spomínaný, konzervatívny britský historik, Timothy Garton Ash, povedal, že „Až vtedy, keď budeme ochotný dovoliť, aby ľudia útočili na naše najsvätejšie sväté kravy, môžeme dôveryhodne požadovať, aby islamisti, Turci a ostatní robili to isté.“ [25] Sme ochotní diskutovať o skupinovom vlastníctve výrobných prostriedkov? Ak nie, aké máme voči ostatnými právo kritizovať ich kultúru, Bohov, zriadenia? Sú Spojené štáty vôbec schopné upustiť od svojej svätej kravy, ktorou sú daňové úľavy pre „milionárov a miliardárov, ropné spoločnosti a korporátnych vlastníkov lietadiel“, teda k tomu, k čomu vyzval Obama Republikánov? [26] Vieme byť sebakritickí a schopní sebareflexie? Postoj Václava Havla sa takým od jeho nástupu k moci totiž neukázal byť.

Ak to nevieme, tak sa budeme naďalej obmedzene a pokrytecky pýšiť slobodou a demokraciou, ktorú nikde inde nemajú a nedokážu mať a popritom bojovať s vlastnými prízrakmi. Budeme kritizovať Čínu za neúctu k ľudským právam, no korporácie, ktoré sme tu zrodili a ktoré podporujeme a profitujeme z nich, budú pokračovať v ich porušovaní. Naďalej budeme ´outsourcovať´ špinavú prácu materiálnej produkcie; mučenie, ktoré u nás nie je dovolené; či užívať produkty detskej práce, ktorá je u nás škandalózne neprípustná. Budeme kritizovať aj ďalší vzostup islamizmu, no nebudeme brať do úvahy, že takto vzdorujú prijatiu sociálnej dynamiky kapitalizmu. [13]

Budeme sa kochať v maličkostiach, ktoré nás ešte odlišujú, napr. v tom, že kvôli úmrtiu lídra krajiny nerobíme hysterické divadlo ako v Severnej Kórey, že nie sme tak zmanipulovaní ako oni [27], ale iba húfne velebíme bývalého disidenta, ktorý nám priniesol niečo, čoho opak nám sľuboval. Budeme tiež neúnavne pokračovať v odsudzovaní jadrového zbrojenia iných, „neslobodných“ krajín a nevšimneme si pritom, že to je jediný spôsob, ako odstrašiť náš útok na nich [28].




* Pozri [22; 168]


ZDROJE:

[1] Žižek, Slavoj: How to read Lacan. W. W. Norton & Company 2007

[2] Žižek, Slavoj: Pokusy uniknout logice kapitalismu. In: Podkova nade dveřmi. VVP AVU 2008

[3] Patočka, Jakub: Václav Havel byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět. In: http://www.jetotak.sk/editorial/vaclav-havel-byl-soucasti-odvkeho-lidskeho-snazeni-o-lepsi-svt

[4] Sobotka, Milan: Heglovy rukopisy frankfurtského období (1797-1800). Rexlexe 21/2000 In: http://www.reflexe.cz/File/reflexe21/sobotka-hegel-frankfurth.pdf

[5] Spencerová, Tereza: Havel, jak ho nyní všichni vzývají, zemřel už dávno. In: http://literarky.cz/tereza-spencerova/7333-havel-jak-ho-nyni-vichni-vzyvaji-zemel-u-davno

[6] iDNES.cz, 8.11.2011: Havel vyzval Putinovu opozici, ať vytvoří stínovou vládu a brání Rusy. In: http://zpravy.idnes.cz/havel-vyzval-putinovu-opozici-at-vytvori-stinovou-vladu-a-brani-rusy-1zm-/zahranicni.aspx?c=A111208_173355_zahranicni_ts

[7] Britské listy, 16.7.2009: Kňučení: Proč už nás nikdo neposlouchá? In: http://blisty.cz/art/47975.html

[8] Dokument: Tzv. Zvací dopis (1968). In: http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2005010119

[9] Hospodárske noviny, 9.1.2008: Proti americkému radaru je 70 percent Čechov. In: http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2005010119

[10] Žižek, Slavoj: First as tragedy, then as farce. Verso 2009

[11] Žižek, Slavoj: Válka v Iráku – kde číhá skutečné nebezpečí? In: Podkova nade dveřmi. VVP AVU 2008

[12] Novinky.cz, 18.9.2009: Havel: Radar byl zkouška, zda se nebojíme Ruska. In: http://www.novinky.cz/domaci/179415-havel-radar-byl-zkouska-zda-se-nebojime-ruska.html

[13] Žižek, Slavoj: Knee-deep. London Review of Books, vol. 26. In: http://www.lrb.co.uk/v26/n17/slavoj-zizek/knee-deep

[14] Chomsky, N. - Barsamian, D.: Imperiálne ambície. Rozhovory o svete po 11. Septembri. Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2008
alebo Chomsky, Noam – Barsamian, David: War crimes and imperial fantasies. In: http://chomsky.info/interviews/200408--.htm

[15]Chomsky, Noam – McLeod, George: Noam Chomsky interview. In: http://www.chomsky.info/interviews/20090327.htm

[16] Žižek, Slavoj: NATO, the left hand of God? In: http://www.egs.edu/faculty/slavoj-zizek/articles/nato-the-left-hand-of-god/

[17] Barša, Pavel - Slačálek, Ondřej - Stöckelová, Tereza: Od roztržky ke sporu. In: Kritika depolitizovaného rozumu. Úvahy (nejen) o nové normalizaci. Grimmus 2010

[18] Žižek, Slavoj - Daly, Glyn: Conversations with Žižek. Polity press 2004

[19] Hitchens, Christopher: A war to be proud of. In: http://www.weeklystandard.com/Content/Public/Articles/000/000/005/995phqjw.asp?page=3

[20] Parenti, Michael: Ten years after (Iraq). In: http://www.thirdworldtraveler.com/Iraq/TenYearsAfter.html

[21] Viac aj na Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/Saddam_Hussein ; http://en.wikipedia.org/wiki/CIA_activities_in_Iraq ; http://en.wikipedia.org/wiki/February_1963_Iraqi_coup_d%27%C3%A9tat

[22] Schnur, Petr: Nesvatí Václavové, dali jste nám zhynout. In: Kritika depolitizovaného rozumu. Úvahy (nejen) o nové normalizaci. Grimmus 2010

[23] Chomsky, Noam: The U.S. And Its Allies Will Do Anything to Prevent Democracy. In: http://www.zcommunications.org/the-u-s-and-its-allies-will-do-anything-to-prevent-democracy-by-noam-chomsky

[24] ČT 24, 14.3.2011: Highlight. In: http://youtu.be/Vi3hHLJQW8Q

[25] Ash, Timothy Garton: This is the moment for Europe to dismantle taboos, not erect them. In: http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2006/oct/19/comment.france

[26] The Guardian, 29.6.2011: Barack Obama tells Republicans to take on sacred cows over borrowing talks. In: http://www.guardian.co.uk/world/2011/jun/29/barack-obama-republicans-borrowing-talks

[27] The Guardian, 20.12.2011: Has Kim Jong-il brainwashed North Koreans? In: http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/dec/20/kim-jong-il-brainwashed-north-koreans

[28] Parenti, Michael: North Korea: "Sanity" at the Brink. In: http://www.michaelparenti.org/NorthKorea.html

Havel, jak ho nyní všichni vzývají, zemřel už dávno

TEREZA SPENCEROVÁ | literarky.cz

De mortuis nil nisi bene. O mrtvých jen dobře. Přesně tak v roce 1432 italský teolog Ambrosio Traversari přeložil větu, kterou poprvé (snad) použil legendární Diogénes (a přisoudil ji Chilónovi z Lakedaimonu). Fakt nevím, proč se v případě Václava Havla všichni tváříme, že jsme staří Řekové. Že by naše národní choroba -- pokrytectví?

Ráno v trafice jsem si připadala jako za totáče, když umřel Brežněv: „svobodný tisk“ takřka bez výjimky s obří černou titulní stranou a většina s Havlovým podpisem, tím se srdíčkem, jak ho všichni znají. Po dnu více či méně intenzivního lkaní na všech televizích to nebylo až takové překvapení, ale… Titulky bez nápadu, bez invence, povinně a jaksi automaticky „uctívající“ památku VH, aby se nikoho, ale hlavně ničeho nedotkly. Hlavní je, že se stalo „něco“, co může odvést pozornost od drastických ekonomických a sociálních zásahů, které na nás dopadnou za pár dní. A tak se média zahalila ve sladkobolných oslavných frází o velkém humanistovi, který pro nás vybojoval Listopad, svobodu, rovnost, volnost a bratrství, zatímco sám zůstal skromný, nesmělý… Zkrátka, média se zahalila do pohádek v době, kdy pamětníci všech popisovaných událostí ještě žijí. Trapné.

Ano, zemřel muž, který byl a nejspíš i zůstane symbolem Listopadu 1989 (řekli trošku jinými slovy bez větší invence Nečas s Klausem – zatímco třeba Obama v záplavě pustých kondolenčních frází z celého světa legračně zalhal, že byl Havel jeho „celoživotním vzorem“). Není tedy od věci si připomenout projev – už prezidenta -- Václava Havla z prosince 1989, kdy nám -- po dohodě velmocí -- stačilo přijít na náměstí a cinkat klíči. My tomu říkáme dodnes Revoluce. A všichni mediální a medializovaní patolízalové se jeho tehdejšímu projevu zatím vyhýbají. Netuším proč:



„Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, protože brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika.

Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň, sám odstoupím z funkce. Pro mně není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly byt daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismus.

Za svůj třetí úkol považuj i podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny tém, kteří je nejvíc potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány.

Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat.

Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražovaní? Mnohokráte a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoli sociálních krizí a podobně. Žádné gigantické zdražovaní nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podlé mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury. Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátám základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prosté jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné: NEJDE TO.“



Omlouvám se, rubriku Humor, natož rubriku Nechutný humor na webu Literárek nemáme.

Uznávám na jedné straně, že lidé se mění a vyvíjejí a jen hlupák není s to změnit názor, ale na straně druhé, to, co předvedl Václav Havel v následujících letech, snad může být myšlenkovým veletočem vhodným jen pro Guinnessovu knihu rekordů, psychiatra nebo… byl vůbec kdy takovým, jak se populisticky prezentoval v projevu? Nebude zdražování? Zachováme sociální rovnost? Odstoupím, když se situace zhorší? Nikdy nevstoupíme do žádného paktu? Komu lhal? Nám? Nebo i sobě?

Dovedl náš stát k osudovému rozpadu a v osobním životě (a vynechávám přitom ten opravdu soukromý) se nynější „etalon mravnosti“ VH stal (snad) jediným restituentem u nás, kterému se při „navrácení“ Lucerny podařilo prolomit 5. Benešův dekret, tedy dekret tzv. kolaborantský. Neříkám, že VH sám kolaboroval s nacisty – vzhledem ke svému věku ani nemohl – ale tyl z majetku takto nabytého. Styděl se za to? Přemýšlel o tom? Filosofoval? Přemýšlel o pravdě a lásce? Nevím, je ale jisté, že polovinu Lucerny následně prodal Chemapolu v čele s „estébákem“ Junkem – za 300 milionů korun. Vzpomínáte ještě? (Mimochodem, dodnes mi vrtá v hlavě údaj z oficiálního životopisu VH, podle něhož nemohl kvůli buržoaznímu původu svých rodičů studovat vysokou školu, ale… jeho bratr vystudoval. Co mi na tom jen, sakra, připadá divné?) Přišlo mi divné i to, že přehlížel KSČM – nikdy jsem je nevolila a volit nebudu, ale „demokratický“ prezident odmítal zástupce značného počtu spoluobčanů. Není na tom náhodou něco špatně?

Na mezinárodní scéně se z VH coby odmítače vojenských paktů stal nejen mužem, který Československo a posléze ČR – po příslušné likvidaci zbrojního průmyslu, aby zbyl větší koláč na ostatní – dovedl až do NATO. Sám sebe přitom, dál s pověstí mravní ikony, pasoval na rozhodce toho, co je správné a co nikoli. Výsledkem tak je, že se proměnil v horlivého obhájce všech amerických útoků, na které si jen vzpomenete, a v době před americkým útokem na Irák pomohl Bushovým neokonzervativcům rozdělit Evropu na „starou“, tedy na tu, která má vlastní názor a do zabíjení se nežene, a na „novou“, která vlastní názor nemá a jako poslušný pudlík odkýve vše, co se po ní chce. „Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného,“ sliboval přitom ale „humanitární bombardér“ ještě v roce 1989.

Proč ale najednou začal humanista VH podporovat války a zabíjení? Možná, že usoudil, že za určitých okolností je síly prostě třeba. V případě Iráku tak podpořil svržení jednoho diktátora výměnou za smrt 1,6 milionu lidí, ale zdá se, že nikdy tohoto válečného zločinu – mezinárodní právo totiž existuje bez ohledu na to, co si o něm VH a další myslí -- nezalitoval. V případě arabských revolucí z letošního roku pak ale vyzýval ke klidu a egyptské revolucionáře, kteří bojovali a bojují za apriorní lidskou důstojnost a aspoň zbla demokracie, nabádal, aby se vyvarovali násilí. A nejspíš se prostě nechali postřílet. Humanista. Demokrat. Kovaný. Ve všech tehdejších rozhovorech zdůrazňoval, že Mubarak je jasně nedemokratický muž Ameriky a proto… hlavně klid. Nic nedělejte.

Jeho skonem USA a další nedemokratické síly na světě, které se označují za „ochránce svobody a demokracie“, přišly o možná nenahraditelnou figurku z nepříliš početné sady, která poskytovala mezinárodní intelektuálské krytí pro americké války i represe amerických spojenců, přičemž ale vždy stihla kritizovat podobné (byť vždy mnohem méně krvavé) akce „nepřátel“, tedy hlavně studenoválečnických „hrozeb“ ze strany Ruska a Číny. My, vlastně sorry, USA a pak někde daleko vzadu, ale o to snaživěji my, smíme vše, zatímco oni nic. Kyš kyš.

Havel humanista? Moralista? Zoufalec? Nebo prostě jen loutka, která stafáž americkým agresím dělala i svým členstvím v neoliberálním Committee on the Present Danger, spolku, jehož cílem bylo dostat svět pod nadvládu USA. Pod nadvládu amerického impéria. Podepsal (spolu s Vondrou, Schwarzenbergem a dalšími) i Projekt pro nové americké století (PNAC), jehož cílem bylo totéž? „Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného.“ Vzpomínáte?

Humanista podepsal i „zvací dopis“ americkému radaru u nás, jehož praktický smysl nebyl s to nikdo racionálně vysvětlit – samozřejmě kromě zisku pro americké zbrojovky, jednu z nichž u nás zastupoval nynější ministr české vlády pan Vondra.

Z Václava Havla disidenta se v posledních dvaceti letech zkrátka stal Václav Havel loutka. Figurka. Panáček, který ochotně prohlásí to, co ve Washingtonu (a nejen tam, protože seznam „osiřelých“, kteří se chystají na pohřeb do Prahy je impozantní) chtějí slyšet. Možná jsou na tom Obama a spol tak špatně, že jim bude VH opravdu chybět. Možná je na tom náš svět tak špatně, že i VH v něm – alespoň pro některé -- mohl být svým způsobem pozitivní osobou. A umím si představit i to, že už radnice některých českých měst přemýšlejí o tom, že po VH pojmenují ulici nebo náměstí. Prosím vás o jedno: Náměstí Míru nenahrazujte Náměstím Havlovým. A náměstí nebo ulici Revoluce nebo Svobody taky ne.



Co opravdu pro Českou republiku znamenal Václav Havel, snad někdy posoudí historici. My dnes bychom neměli být pokrytci. Nebo zaslepenými a snaživými hlupáky, kteří si pro svůj pocit spokojenosti a alibismu vytvářejí nové mýty. To si totiž VH fakt nezaslouží.

PS

(z Novinky.cz):

„Vláda si je vědoma výjimečnosti Václava Havla, nejen jako prezidenta, ale i jako morální autority, která vedla změny roku 1989, a rozhodla se jej zařadit po bok T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Proto předkládám Sněmovně zákon jako výraz ocenění zásluh Václava Havla, jež překračují hranice republiky i Československa,“ řekl Nečas.

„Žádám média, politiky a občany, aby se vyvarovali nevhodných projevů během smutku,“ doplnila vicepremiérka Karolína Peake (VV).

zdroj: http://www.literarky.cz/tereza-spencerova/7333-havel-jak-ho-nyni-vichni-vzyvaji-zemel-u-davno (So súhlasom autorky)

foto: aktualne.cz

Václave Havle, pouč nás, co je to skutečná demokracie!

JIŘÍ BAŤA | Britské listy
Je poněkud abstraktní, když se v současnosti Havel angažuje jako hlasatel, ne-li učitel demokracie, pro kterou sám v současných domácích podmínkách nečiní nic. Nicméně jeho ješitnost mu nebrání, aby poučoval jiné národy, jak a co činit pro dosažení opravdové demokracie ve svých zemích, když on sám není schopen být nápomocen realizovat opravdovou demokracii ve své zemi.

Exprezident Václav Havel vyzval opoziční síly v Rusku, aby se neustále domáhaly občanských práv a svobod a aby přesvědčily ruské občany, že to, co se jim předkládá jako demokracie, žádnou demokracií není. Vyzval opoziční struktury, aby se spojily, vytvořily stínovou vládu a oslovovaly občany po celém Rusku. Opozice by měla založit vlivné právní instituty na obranu občanů před policejní a justiční šikanou a vyzvat krajany, kteří v posledních letech udělali zkušenost s demokratickými svobodami na Západě, aby se rozvzpomněli na své kořeny a podpořili rozvoj občanské společnosti doma. Politický tlak (na Rusko) by měl samozřejmě přicházet i ze zahraničí. (Zpráva z tisku)

Chápu, že Václav Havel má již delší dobu zdravotní potíže. Pokud je mi známo, jsou to potíže s dýcháním, tedy plícemi především, snad i nějaké drobné neduhy jiné, způsobené stářím (soudě podle foto ze setkání s dalajlámou), že je snad i vysílen natolik, že jej musí i sám dalajláma při chůzi podpírat, ale nějak mi uniká, že by měl potíže psychického rázu. Tedy alespoň se o tom nepíše – a takové věci jako např. návštěvu přítele Alzheimera by si bulvár sotva nechal uniknout. Nicméně i kdyby byl zdráv jako řípa, pochodoval jako sokol a kolem sebe i nadále šířil optimismus, pravdu a lásku, jeho výše uvedené „vyznání“ a udělování rad ruskému lidu jak se domoci opravdové demokracie je úlet.

V. Havel byl svého času coby představitel OF glosátorem demokracie, lidských práv a svobod; ty byly v české kotlině proklamovány jen několik málo měsíců po VLSR, aby vzápětí vzaly za své. Je sice pravda, že demokracií se dodnes ohání jak sám Havel, tak všichni jeho kamarádi, včetně dnešních politiků, otázka však stojí, jakou si kdo demokracii představuje. Jestliže V. Havel o ní plamenně hovořil na mítincích OF, stejně tak ve svých projevech jako prezident, byly to představy v té době snad ještě i nadějné a reálné; jenže jak šel čas, představy vzaly za své.

Po skončení politické kariéry se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu víceméně stáhnul do ústraní, což ovšem neznamenalo, že by čas od času nedal o sobě vědět, např. režírováním své poněkud introverní hry Odcházení, nebo svými bohužel již zcestnými, od jeho dříve promyšlených, proklamovaných myšlenek a tendencí dnes výrazně odbočujícími a s realitou se rozcházejícími názory a proslovy.

Je poněkud abstraktní, když se v současnosti Havel angažuje jako hlasatel, ne-li učitel demokracie, pro kterou sám v současných domácích podmínkách nečiní nic. Nicméně jeho ješitnost mu nebrání, aby poučoval jiné národy, jak a co činit pro dosažení opravdové demokracie ve svých zemích, když on sám není schopen být nápomocen realizovat opravdovou demokracii ve své zemi. Na rozdíl od podpory opozice v Rusku českou opozici nepodporuje, neradí ji a až provokativně ji přehlíží. Vědomě, protože by nejspíše se zlou pochodil. O jeho demokracii nejspíše nemá ani opozice, ani občané již zájem! Je proto až troufalost vyzývat opoziční síly v Rusku, aby se neustále domáhaly občanských práv a svobod a aby přesvědčily ruské občany, že to, co se jim předkládá jako demokracie, žádnou demokracií není. Ještě že Havla nenapadlo dát jim jako příklad demokracii v Česku. To by totiž bylo faux pas největšího kalibru. Nicméně i když takové a podobné „chorobné výlevy“ pobaví, na druhé straně je to však i smutné, kam až Václav Havel se svým neopětovaným či zneuznávaným velikášstvím dospěl.

V souvislosti s výzvou V. Havla, která přímo koresponduje s demonstracemi nespokojených lidí v Rusku, je pozoruhodné konstatování Anny Čurdové o průběhu parlamentních voleb v Rusku, kterých byla účastna jako nezávislá pozorovatelka spolu s dalšími nezávislými pozorovateli z řad poslanců Evropského parlamentu, izraelského Knesetu, britské Dolní komory, belgického parlamentu, dále bývalých poslanců, sociologů, politologů – včetně italského politologa Giulietta Chiezi, který se dloudobě věnuje problematice Ruska, zástupci nevládních organizací i z USA a řada dalších.

A. Čurdová jednoznačně konstatuje, že jako pozorovatelka při volbách v Moskvě žádné konkrétní falzifikace nezaznamenala. O to pozoruhodnější jsou některé motivy a hesla protestujících ruských občanů, které označují volby za zmanipulované a nedemokratické, což zřejmě dává Václavu Havlovi záminku k jejích morální podpoře v boji o skutečnou demokracii. Otázka je, kolik lidí v Rusku vůbec ví, kdo Václav Havel je, respektive kdo byl, aby jeho „podporu“ a „výzvu“ brali skutečně vážně!


So súhlasom autora.

[ Zdroj: http://www.blisty.cz/art/61378.html ]

Dalajlámovo pokrytecké poselství

DANIEL VESELÝ | Britské listy
Kritizují snad Člověk v tísni, Václav Havel a sama Jeho Svatost primárně zlořády západních korporací v Číně, jako je vykořisťování místní levné pracovní síly nebo ignorace ekologických regulí, masivní posilování cenzury a prohlubující se eliminace lidských svobod..? Můžeme spíše ochromit činnost západních firem podnikajících v Číně tím, že nebudeme kupovat jejich zboží, a nikoliv jen titěrně pranýřovat diktaturu čínských elit v intelektuálních salonech

Dalajláma přijal pozvání Václava Havla a nadace Forum 2000 a přiletěl do České republiky v Den lidských práv. Havel o svém příteli prohlásil, že ho v Česku „lidé milují, nicméně politici se jej trochu obávají,“ neboť přílet tibetského duchovního vůdce nerad vidí Peking z důvodů nám dobře známých. Dalajláma při svém vystoupení kromě svých obvyklých teatrálních gest na Foru 2000 společně s dalšími prominentními disidenty opět upozornil na „porušování lidských práv, které se děje na celém světě“. Kdyby však čeští lidskoprávní aktivisté a další stoupenci tibetského duchovního vůdce věděli, s kým mají v jeho osobě čest, nejsem si jistý, jestli by jeho k míru vybízející apely a pečlivě vybrušovanou auru apoštola lidských práv brali tak vážně.

Je celkem pochopitelné, že řada českých a čínských investorů i diplomatů nevnímá dalajlámovu návštěvu s takovým nadšením jako jeho stoupenci, kteří se dlouhodobě soustředí na kritiku potlačování lidských práv v této klíčové asijské zemi. Kritika čínského establišmentu z úst Člověka v tísni a dalších lidskoprávních těles mi ale přijde silně pokrytecká. Ano, zločiny a porušování lidských práv v Zemi středu ze strany čínského mocenského aparátu jsou zavrženíhodné a je nutné je odsoudit, o tom žádná. Ale jak můžeme odsuzovat zločiny našich papírových nepřátel, aniž bychom cupovali zločiny civilizace, k níž se od roku 1989 hrdě hlásíme, stejně jako k jejímu hodnotovému žebříčku, kde se slovo svoboda objevuje jako ústřední invokace? Máme snad hmatatelnější vliv na zamezení zlořádu doma či ve společnostech, s nimiž nás pojí stejné ideologické hodnoty, nebo v zemi, jež má poněkud odlišný civilizační a kulturní vývoj?

Když poukazujeme na gaunerství západních vlád, máme k tomu mnohem větší manévrovací prostor a víc prostředků, jak na tyto nepravosti upozornit a dát našim vládám na vědomí svůj odpor. Je to daleko smysluplnější než volat po změnách ve státech s odlišným kulturním, náboženským a politickým vývojem. Ba víc, kritizují snad Člověk v tísni, Václav Havel a sama Jeho Svatost primárně zlořády západních korporací v Číně, jako je vykořisťování místní levné pracovní síly nebo ignorace ekologických regulí, masivní posilování cenzury a prohlubující se eliminace lidských svobod, jak se můžeme dozvědět třeba díky investigativní práci kanadské novinářky a dokumentaristky Naomi Kleinové ZDE? A nemají snad čínské elity z činnosti západních korporací nemalé výnosy a nejsou s nimi v přímé a intimní spolupráci, například při implementaci rozsáhlého cenzorského aparátu v desítkách, ba stovkách čínských měst? Mám za to, že můžeme spíše ochromit činnost západních firem podnikajících v Číně tím, že nebudeme kupovat jejich zboží, a nikoliv jen titěrně pranýřovat diktaturu čínských elit v intelektuálních salonech ZDE. Čínské vládě přijdou jistě aktivity jako vyvěšování tibetských fanglí k smíchu, pokud se o ně vůbec zajímá. Důležitý je pro ni byznys, a v tom Západ jen tak nezklame.

Tento způsob kritiky proto považuji za naprosto bezpředmětný a kontraproduktivní. Lidskoprávní agenda těchto osob a institucí na druhou stranu nemůže být tolik věci neznalá a naivní. Její hlasatelé podle mého soudu, ale i zkušenosti, dobře vědí, kde je skutečná mentální hranice vymezující oblast porušování lidských práv, a kam je naopak zapovězeno vstoupit.

Dalajlámovo nedělní vystoupení na Foru 2000 ZDE, kde v minulosti vystoupila řada zločinců světového formátu a zároveň přátel Václava Havla ZDE, mi přišlo obsahově prázdné a nudné (i Bernard Kouchner se po 20 minutách dalajlámova vystoupení díval na hodinky) – přednáška o sedmi miliardách lidí, kteří sdílejí jednu planetu, o niž se musí starat, a kteří musí něco udělat s rostoucím rozdílem mezi bohatými a chudými, korupcí atd., prostě takové všeobecné fráze. O Indii k mému naprostému zděšení dalajláma opakovaně prohlásil, že je to demokratická a stabilní země, kde lidé žijí téměř v harmonii, přestože indická vláda společně se západními koncerny v centrální části země vede válku proti domorodému obyvatelstvu, protože tito lidé doslova sedí na rozsáhlém přírodním bohatství (dřevo, bauxit…) ZDE. Oproti demokratické Indii postavila Jeho Svatost nedemokratickou Čínu, jež podle jejích slov potřebuje západní typ demokracie, ale má se ještě co učit o lidských právech apod. Pro některé posluchače možná překvapivě tibetský duchovní vůdce sám sebe po socioekonomické stránce považuje za marxistu (nikoliv poprvé, což mi ale přijde komické, uvážíme-li, že dalajláma je bývalý agent CIA, o čemž se podrobněji rozepíši dále). Češi mají podle dalajlámy morální povinnost věnovat se nadále otázce Tibetu okupovaného Čínou. Celkově bych dalajlámův výstup zhodnotil jako diskoherentní, bez ladu a skladu, obecně zmatený a postrádající jednotící leitmotiv.

Po dalajlámovi se ujal slova bývalý francouzský ministr zahraničí a stoupenec humanitárního bombardování Bernard Kouchner, který prohlásil, že se počet válek ve světě zmenšuje, že Evropané od konce 2. světové války nebojovali v žádné válce (co bývalá Jugoslávie, Afghánistán, Irák!? ). Kouchner konstatoval, že potřebujeme volný trh, avšak s regulacemi. Dále vyjádřil obdiv účastníkům arabského jara, zdůraznil nutnost vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu a vyzdvihl důležitost konference o klimatu v Durbanu. Po Kouchnerovi vystoupil čínský disident Jianli Yang, jenž se zmínil o „dvou Čínách“, přičemž primárně kritizoval represivní praktiky byrokratického a zkorumpovaného čínského aparátu a pochválil rostoucí potenciál ujařmeného čínského lidu. Íránská právnička a nositelka Nobelovy ceny míru Shirin Ebadiová podrobila Čínu kritice s tím, že zneužívá levné pracovní síly, plundruje nerostné bohatství doma i v zahraničí a sleduje své sobecké zájmy třeba tím, že podporuje represivní režimy, třeba íránský. „Spojené státy podporovaly diktátora Páhlavího a po jeho svržení spolupracoval íránský režim s Čínou,“ konstatovala Ebadiová a asi nevědomky narazila na jedno ze západních tabu. Spoluautor Všeobecné deklarace lidských práv Stéphane Hessel vyjádřil nadšení nad existencí a činností okupačních hnutí v demokratických zemích, zejména OWS ve Spojených státech.

Nicméně dalajláma ani ostatní panelisté se při své kritice čínských elit opět nezmínili o destruktivní roli západních koncernů ohledně porušování lidských práv v Číně v minulosti i dnes. Musím opět konstatovat, že podobné soudy jsou potom silně polovičaté a troufám si i tvrdit, že jsou prakticky bezcenné.

Jak vlastně současný dalajláma, přes řadu jím vykonaných dobrých skutků včetně prosazování dialogu mezi odlišnými náboženstvími, přišel ke svému postavení západní PR modly ve stylu Matky Terezy (která se přátelila se zabijáckým klanem Duvalierových z Haiti a s dalšími jihoamerickými tyrany a přijímala od nich hodnotné dary a některé z jejích projektů byly financovány z odcizených peněz) nebo Jana Pavla II. ( jemuž byl lhostejný tragický osud církevních představitelů v Salvadoru a Guatemale v 70. a 80. letech jen proto, že stáli na špatné straně ideologické barikády), o nichž kriticky píše známý politolog a historik Michael Parenti ZDE ? Skutečně Jeho Svatost a spříznění disidenti upozorňují na „porušování lidských práv, které se děje všude na světě“, jak v souvislostí s jejich vystoupením na Foru 2000 uvedla ČT 24? Samozřejmě, že nikoliv; aréna a kritický diskurz jsou na píď vykolíkované a zas o tolik se od rozměrů vyměřených v totalitních režimech neliší.

V roce 1998 otiskl list New York Times článek ZDE, kde dalajlámovi spolupracovníci přiznávají, že v 60. letech od CIA inkasovali ročně částku 1.7 milionu dolarů. Odmítají ale připustit, že by dalajláma dostával roční mzdu ve výši 180 000 dolarů. Tyto finanční prostředky byly určeny pro tibetskou vládu v exilu, na trénink a činnosti tibetského hnutí odporu, jež zahrnovaly guerillové vpády do Číňany okupovaného Tibetu, odkud byli dalajláma a jeho věrní v roce 1959 vyhnáni. Článek uzavírá odstavec, kde se píše, že tajný program CIA, jenž trval deset let, byl součástí většího plánu, jehož záměrem bylo podkopávat moc komunistických vlád, a to především v Sovětském svazu a Číně.

Veřejnosti zpřístupněné dokumenty amerického ministerstva zahraničí však usvědčují ZDE dalajlámovy společníky ze lži. Stojí tu jasně napsáno, že dalajláma ve fiskálním roce 1964 od CIA inkasoval 180 000 dolarů. Balíček CIA v celkové hodnotě 1735 000 dolarů pro tibetské hnutí odporu na rok 1964 obsahoval vojenskou podporu pro 2100 tibetských guerill, které měly základnu v Nepálu, finance na vojenský výcvik Tibeťanů v americkém Coloradu, výdaje na jejich tajný transport z Colorada do Indie, odkud posléze pronikali do Tibetu apod. Přikládám k nahlédnutí několik dokumentů CIA ZDE odtajněných na základě zákona o svobodě informací. V jednom z nich dalajláma žádá Američany o zbraně pro 30 000 mužů. Z amerického kabelogramu z roku 2010 odtajněného WikiLeaks se můžeme dozvědět ZDE, že dalajláma po předešlých neúspěšných pokusech vytvořit ve spolupráci se CIA rozsáhlý tibetský ozbrojený odpor proti čínským okupantům založil v rámci indické armády vlastní bojovou jednotku známou jako Establishment 22, do níž podle kabelogramu byly rekrutováni i dětští bojovníci ze škol z tibetské diaspory, mezi nimiž byli sirotci a opuštěné děti. Tyto dětské oddíly byly v roce 1971 údajně s dalajlámovým souhlasem ZDE poslány do války mezi Indií a Pákistánem a dalších ozbrojených konfliktů.

Spolupráce tibetského exilu se CIA probíhala v 60. letech, tedy v době, kdy v Indonésii americká Ústřední zpravodajská služba s indonéskou armádou koordinovala masové vraždění půl až jednoho milionu příslušníků indonéské komunistické strany, jejích příznivců a chudých bezzemků. Dalších 750 000 Indonésanů bylo uvězněno nebo vyhnáno ze země ZDE. Ve studii vypracované samotnou CIA se píše, že „masové zabíjení v Indonésii lze přirovnat k Hitlerovým, Stalinovým a Maovým zločinům ZDE.“ Další příklad státního terorismu prováděného v té době CIA: v letech 1967 až 1972 vedla CIA ve Vietnamu protipovstalecký program s názvem Operation Phoenix, jehož účelem bylo neutralizovat, tedy pokud možno zavraždit skutečné a domnělé přívržence Viet Congu. V rámci této operace bylo zlikvidováno téměř 40 000 vietnamských civilistů. Věděli snad tibetští předáci, když pobírali svou rentu, jak otřesně zločinecká instituce je platí? Těžko říct v té době, kdy byla řada konfliktů rámcována studenou válkou (ačkoliv častokrát vůbec nešlo o střety dvou supervelmocí, ale o války jediné skutečné supervelmoci proti národně-osvobozeneckým hnutím na téměř všech kontinentech), během níž bylo ve jménu boje proti rozpínající se „komunistické hydře“ dovoleno vše. Exiloví Tibeťané byli přeci těmi vyhnanými ze své domoviny mnohem silnějším sousedem, takže jejich národně-osvobozenecký boj proti čínskému okupantovi měl morální ospravedlnění, nehledě napravo ani nalevo. Pravda, takto by se jejich počínání dalo odůvodnit, avšak v širším geopolitickém kontextu nikoliv. Dnes je pravděpodobné, že dalajláma ví o tom, že pobíral tučnou rentu od gigantické mašiny na zabíjení, která podle poznatků bývalého šéfa CIA v Angole Johna Stockwella během studené války v zemích 3. světa zavraždila přes šest milionů lidí ZDE. Jestliže to tibetský vůdce doopravdy ví a nic proti tomu nepodniká, kde potom bere tu neomalenost mluvit o míru, vzájemné lásce a porušování lidských práv? Proč se těch peněz veřejně nezřekne a paušálně neodsoudí nelidské praktiky americké Ústřední zpravodajské služby? A jestliže to neví, nic naplat, neznalost neomlouvá.

Nicméně dalajláma na otázku důstojníka CIA Johna Kennetha Knause v roce 1995, zda byla pomoc CIA pro tibetský disent dobrou nebo špatnou věcí odpověděl (a veřejně i on přiznal, že tibetské hnutí odporu bylo podporováno CIA), že „i když zvedla morálku těch, kteří vzdorovali čínskému útlaku, přišly tisíce lidí kvůli odporu o život s tím, že americká vláda se do záležitostí v Tibetu vměšovala nikoliv proto, aby pomohla obyčejným lidem, ale aby v kontextu studené války podkopávala moc Číny ZDE.“ Mám zato, že tento výrok přesně vystihuje a zároveň zesměšňuje celý ten západní PR cirkus okolo Tibetu – pravidelné vyvěšování vlajek, demonstrace, happeningy atd., jelikož tyto akce jsou ve skutečnosti uskutečňovány v rámci vyšších geopolitických zájmů, kde není otázka lidských práv ani na posledním místě, a jejich účastníci jsou tak nějak v roli užitečných idiotů. Kdyby dalajláma toto své tvrzení zpopularizoval a doložil patřičnými dokumenty, jež jsou nyní volně k dispozici, velice bych si ho za to vážil. Šlo bohužel o výjimku, která se v mediálním balastu ztratila a Jeho Svatost dál hrála roli andělsky nevinné cvičené opičky, jež stále propůjčuje neškodnou fasádu západním politickým a mediálním elitám přesně podle jejich gusta.

Podle heretického buddhistického seskupení Western Shugden Society (WSS) ZDE poskytovala CIA tibetskému exilu podporu od 50. až do 70. let. Skupina vydala publikaci s názvem A Great Deception ZDE, která dalajlámu líčí jako „náboženského utlačitele (v tibetském pojetí buddhismu existují jisté rozkoly), vykresluje neznámou historii Tibetu a aktivity současného dalajlámy, jež jsou v ostrém kontrastu s jeho celosvětovou pověstí „svatého politika.“ Je ale možné, že si tato heretická odnož může s dalajlámou pouze veřejně vyřizovat účty, takže je třeba k informacím, jež nabízí, přistupovat poněkud s odstupem a kritickou myslí.

Další kontroverze dlouhodobě obestírající tibetského duchovního vůdce je jeho selektivní postoj vůči porušování lidských práv. Zatímco sveřepě kritizuje především zločiny v Číně, Barmě, na Kubě nebo v Bělorusku, jeho kritika nepravostí páchaných západními zeměmi je vlažná, smírčí a nedůrazná. Pokud máme co dočinění s globální figurou, s níž jsou, když pohlédneme na jeho vlastní osud, lidská práva symbolicky spjata, měla by se zastávat práv všech utlačovaných, nikoliv jen vyvolených podle zjevného ideologického klíče. Tím pádem můžeme přístup k lidským právům tibetského vůdce označit za pokrytecký. Ale může být ještě hůře. V roce 2005 Jeho Svatost vyjádřila svůj rozpolcený názor na válku v Iráku: „Válka v Iráku – je příliš brzy na to, abychom mohli prohlásit, jestli je špatná nebo dobrá ZDE.“ Toto konstatování je nesporně pobuřující a cynické, i kdyby ho vyslovil jen nějaký zkorumpovaný politik. O rok dříve publikoval uznávaný lékařský časopis Lancet studii, v níž američtí a iráčtí výzkumníci vyčíslili počet obětí angloamerické invaze od března 2003 po dobu následujících 18 měsíců na 100 000 ZDE. Myslím si, že je naprosto jisté, že byl dalajláma s touto studií, jež vyvolala explozi kontroverze, seznámen. Přestože ještě několik měsíců před zahájením ilegální agrese do Iráku vyšly na celém světě do ulic miliony lidí – aby jí bylo na poslední chvíli zabráněno – Jeho Svatost mudrovala nad tím, jestli ilegální invaze do této sankcemi zlomené země byla dobrá, nebo špatná. Dalajláma ale již dříve podpořil vojenské akce Spojených států proti Jugoslávii a Afghánistánu ZDE. Zřejmě sdílí nadšení svého pražského přítele pro humanitární bombardování a prosazování demokracie a míru kordóny spečených mrtvol po náletech NATO.

K dalajlámově válkami pošramocené pověsti lze alespoň doplnit jeho pozdější tvrzení pro relaci Democracy Now!, když se ho moderátorka Amy Goodmanová zeptala na jeho názor týkající amerických válek v Afghánistánu a Iráku a zda stále touží po nezávislosti Tibetu ZDE. Tibetský vůdce odvětil, že pravděpodobně existovala možnost promluvit si s Husajnem, aby bylo zabráněno válce, ale dodal, že si není jistý, jak by to dopadlo. Teď si ovšem nejsem jistý já, jestli dalajláma vůbec zaregistroval podvody a falešné záminky k rozpoutání iráckého konfliktu, o nichž se už běžně hovoří i v mainstreamu. Každopádně se jedná o jeho „parketu“, tedy lidská práva, a měl by být se zákulisními intrikami, jež rozpoutaly tuto katastrofu, podrobně obeznámen. V jiném rozhovoru z roku 1995 ovšem dalajláma uvedl ZDE, že invaze a okupace Iráku byla „chybou.“ Asi nemusí pršet, stačí když kape… K otázce týkající se nezávislosti Tibetu uvedl, že myšlenka nezávislého Tibetu byla opuštěna už někdy v letech 1973-74, kdy si tibetští předáci uvědomili, že se s okupační velmocí na nezávislosti své domoviny nedokážou dohodnout. Také zajímavá skutečnost, jelikož nechápu řadu protibetských aktivistů, kteří volají po nezávislém Tibetu, a chtějí vlastně něco jiného než jejich spirituální lídr.

A nakonec – čeho chtěl vlastně dalajláma a jeho spolupracovníci dosáhnout v 50. letech, kdy Tibet ničivě okupovala Čína? Dalajláma byl ve skutečnosti dědicem brutální lámaistické teokracie, nikoliv onoho zharmonizovaného ráje na zemi i pod zemí, k němuž hledali klíč i nacisté ZDE? Historik Michael Parenti ve své analýze Friendly Feudalism: The Tibeth Myth ZDE líčí Tibet před čínskou invazí na základě původních dokumentů a výpovědí svědků včetně prominentních osob. Jakkoliv neospravedlněná a krutá byla čínská invaze v roce 1949, Parenti vykresluje poměry v Tibetu před rokem 1949 v naprosto jiných barvách, než ostatní experti na toto téma. Existovala zde tvrdá forma otroctví, ekonomická exploatace, regulérní armáda, jež chránila vlastníky půdy a pronásledovala uprchlé nevolníky; mladí tibetští chlapci byli od svých rolnických rodin násilím separováni a odváženi do chrámů, kde museli sloužit lámům a kde byli nezřídka sexuálně zneužíváni. Mučení a mrzačení včetně bičování, vydloubávání očí, uřezávání jazyků, nosů, rtů, končetin se uplatňovalo na zlodějích a uprchlých nevolnících. Tibet před rokem 1951 byl středověkou feudální tyranií, kde žili otrokáři a z jejich vůle otroci, tyranií, která neměla vůbec nic do činění s jakoukoliv představou nebe na zemi či rajskou zahradou, kde ve skutečnosti panovaly „hlad, zima a dřina“, píše Parenti.

I tak, přirozeně, nelze obhajovat čínskou invazi a okupaci Tibetu, která připravila statisíce lidí o život, avšak není možné si při jakési bipolární extázi představovat růžový opak tohoto útlaku. Realita je vždy bolestná a Tibeťané jako všechny národy na světě mají právo na sebeurčení, úctu a svobodný život. Domnívám se ale, že by toho mělo být dosaženo zevnitř, nikoliv zvenčí, protože jde pouze o vulgární velmocenskou šachovou partii, které se bohužel účastní i tibetský duchovní vůdce – 14. dalajláma.


So súhlasom autora.

[ Zdroj: http://www.blisty.cz/art/61408.html ]

Britská tlač vedie triedny boj a obraňuje elitu, ku ktorej patrí

GEORGE MONBIOT | Guardian
Nie je to len Rupert Murdoch a jeho podvodníci. Všetci korporátni baróni, ktorí poškodili náš politický systém musia byť odhalení.

Slúžila nám tlač niekedy takto zle? Čelíme viacerým krízam – ekonomickej, environmentálnej, demokratickej – no väčšina tlače ich neopisuje ani jasne ani férovo. Priemysel, ktorý by mal odhaľovať a odkrývať sa namiesto toho snaží krotiť a miasť, zamazávať otázky a zastaviť nesúhlas.

Ľudia, ktorí vlastnia korporátnu tlač bojujú triedny boj a snažia sa, dokonca i dnes, ochraňovať 1%, ku ktorému patria, voči ich možným súperom. No pretože kontrolujú veľkú časť verejného diskurzu, zriedkakedy to vidíme. Naša tlač prekoncipováva hlavné témy tak efektívne, že častokrát naverbuje svojich čitateľov na mobilizáciu voči ich vlastným záujmom.

Zločin a antisociálne správanie sú znázorňované ako útoky chudobných na seba, či stredné a vyššie triedy. „Milionárova manželka – blondýnka – znásilnená v luxusnom dome prisťahovalcom, ktorý neoprávnene poberal sociálne dávky“ je forma tisícov hmlistých, zhustených titulkov, spolu s „Zadoček Pippy Middleton dostane úpravu od top designera za 1 milión libier“. I keď podvody so sociálnymi dávkami pripravia štátnu pokladnicu ročne o 1,1 miliardy libier, a vyhnutie sa daniam a daňové úniky niečo medzi 40 až 120 miliardami, titulky nemilosrdne žalujú malých podvodníkov a veľkých kápov nachávajú na pokoji.

V pondelok pravicové noviny uvítali vládne plány na zoškrtanie výhod pre ľudí v sociálnom bývaní, ktorí majú viac izieb ako potrebujú. Denník Mail si všimol, že rastúci škandál nedostatočného obývania prispieva k bytovej kríze, zbavujúc väčšie rodiny domovov, ktoré potrebujú. Express nám povedal, že „je len správne ak musia byť podniknuté rozhodnutia ako je toto“. No čo so súkromným sektorom, kde je omnoho väčšia miera nedostatočného obývania, obzvlášť medzi bohatými? Keď tento ( http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/jan/04/take-housing-fight-wealthy ) článok navrhol, aby boli tieto nedostatočne používané domy zdanené, korporátna tlač sa rozzúrila. Iba tí najchudobnejší by mali niesť náklady na riešenie bytovej krízy.

Neprejde ani deň, aby pravicová tlač nezabudla vyzvať k silnejšej regulácii protestujúcich, problémových rodín, malých kriminálnikov či asociálnych teenagerov. A každý deň vyzývajú k uvoľnenejšej regulácii pre biznis: prestrihávajú „červenú pásku“, ktorá bráni obchodným spoločnostiam a bankám pred použitím planéty ako svoj odpadkový kôš, zabíjaním pracujúcich či vyčerpávaním ekonomiky.

Zločinné správanie sa samotnej tlače, z ktorého bolo viac odhaleného pred Levesonovým vyšetrovaním [bulvárna tlač porušovala zákony tým, že sa vlámavala do súkromných mobilov stoviek celebrít], mi pripadá ako takmer nevyhnutný dôsledok kultúry, ktorá vyzerá ako by si myslela, že zákon, ako dane a regulácia, je pre “malých ľudí”. Pritom, čo zobrazuje chudobu ako hrozbu “nášho” spôsobu života, žiadajú nás korporátne noviny, aby sme oslavovali životy ekonomickej elity. Sobotňajší Telegraph venoval väčšinu strany kusu reklamy ukazujúc očarujúce detské oblečenie, ktoré predáva Santa Sebag-Montefiore (rodená Palmer-Tomkinson) z jej „Kensingtonského domu z bielej štuky“. Pracuje –ak to je to správne slovo pre to, čo robí- s niekým, koho stretla v Klosters, kde ona a jej rodina „lyžuje s princom z Walesu a princom Williamom a Harrym“. Doposiaľ sa im podarilo predať 40 týchto šiat, čo nejako dosvedčuje enormná fotografia a 1400 sotva dýchajúcich slov.

Spomínam tento pochlebovačný žvást nie preto, že je výnimkou, ale preto, že je typický. Kamarát, ktorý pracoval ako fotograf na voľnej nohe pre Telegraph s tým prestal keď zistil, že väčšina z toho, čo mal fotografovať boli zazobaní priatelia a rodinní príslušníci ľudí z novín. Žurnalistika je zapustená do sveta, ktorý by mala vyzývať a konfrontovať.

Tieto noviny rozpoznávajú prítomnosť utlačovateľskej elity, no formulujú to čisto v politických termínoch. Politická elita sa stáva utlačovateľskou, keď sa pokúša obmedzovať moc a slobodu ekonomickej elity. Vezmite si túto odhaľujúcu spojitosť v hlavnom článku Daily Mail, v sobotu: „David Cameron včera napokon povedal európskej elite nie – vetoval plány o dohode, ktorá zahrnovala daň na finančné transakcie v Európe.“ Inými slovami, Cameron povedal britskej elite áno. No to nie je možné vysvetliť týmito slovami bez odhalenia, kde v skutočnosti spočíva moc, čo je protikladom toho, o čo sa snažia pravicové noviny.

Ako ukazuje teológ Walter Wink, čelenie dominantnému systému si vyžaduje proces z troch častí: pomenovanie moci, demaskovanie moci, zapojenie moci. Tento ich biely šum rozptýlenia a zatemnenia je tým prostriedkom, ktorým noviny bránia v tom, aby tento proces začal. Zavádzajú nás v príčinách nášho útlaku, prekrúcajú náš demokratický výber, démonizujú tých, ktorí sa snažia čeliť tomu 1%.

Porovnajte spracovanie protestujúcich Okupujte Londýn, konfrontujúcich banky, novinami Daily Mail, s pokrytím kempovania ľudí z okúzľujúcej Meridenskej dedinky, konfrontujúcimi sa s nejakými Rómami. „Hanobenie, vyprázdňovanie čriev a drogy prvej triedy“ bol hlavný titulok charakteristického článku Mailu o Okupácii Londýna. Vydaním v deň, kedy mesto Londýn začalo svoje pokusy o násilné vysťahovanie protestujúcich, rozvinuli všetky možné prostriedky na ich potupenie a ospravedlnili ich vykázanie.

Správa Mailu z Meridenu mala, naopak, nadpis: „Ku krivde ešte aj potupa: dedinčanom, ktorí 586 dní protestovali proti ilegálnemu táboru, teraz povedali: VY čelíte vysťahovaniu.“ Rozprávanie zdôrazňovalo pokoj a statočnosť dedinčanov a oprávnenosť ich veci. Podľa všetkého sa ani nevyprázdňujú.

Mediálni baróni viedli tento triedny boj takmer storočie, a počas tejto doby to obmedzovalo progresívnu politiku. No uzatvorený kruh zaangažovanej žurnalistiky je teraz tak tesný, že takmer vytvoril alternatívnu realitu.

Pred desiatimi dňami, napríklad, The Spectator uviedol titulný článok, ktorý nemohol byť šialenší ako jeho titulok: „Áno, otec Vianoc jestvuje, no bol zajatý jaštermi“. Radový promotér rituálov, zvaný Nils-Axel Morner, ktorý tvrdí, že má paranormálne prútikárske schopnosti a že cintorín z doby železnej vo Švédsku je vlastne Hong Kong starovekého Grécka, dostal priestor pre 1800 slov, aby ukázal, že úroveň oceánov nestúpa. Citujúc „dôkaz“, ktorý bol anekdotický, irelevantný či jednoducho zlý, vysvetľujúc, že to všetko bola obrovská konšpirácia, Morner ignoroval či odmietol rozsiahle množstvo spoľahlivých dát zo satelitov a prílivomerov.

The Spectator mi minulý týždeň láskavo dal priestor napísať reakciu, no prekvapuje ma, že článok ako je tento nemohol byť publikovaný pred piatimi rokmi. Najprv si to vyžaduje dlhý proces normalizácie, kedy sú opakované evidentné nepravdy až kým sa všeobecne neberú za pravdivé. Debaty o klíme v Durbane boli tlačou zasadené do rovnakého rozprávania, v ktorom sa spikli klimatickí vedci a BBC, aby zastavili ekonomiku a poslali nás nazad do doby kamennej. (A oni nás s červenými lícami nazývajú panikármi.)

Nie je to len Murdoch a jeho sieť špinavých podvodníkov: náš politický systém bol narušený celými korporátnymi médiami. Bránenie sa pred ekonomickými elitami znamená pomenovať a demaskovať moc tlače.


[ Zdroj: http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/dec/12/britain-press-fighting-class-war?INTCMP=SRCH ]

Búranie mýtov kapitalizmu: voľný trh šíri nudu, nie inovácie

AARON | shegetzguevara
Ak je vytvorený alebo odhalený nový liek alebo energetický zdroj, použijú veľké farmaceutické a energetické spoločnosti tieto zákony, aby zničili alebo predišli ďalšiemu výskumu alebo rozvoju, aby zabránili novému konkurentovi na trhu... Milióny ľudí, ktorí mali všetok talent a duchaplnosť, aby boli skvelí muzikanti, spisovatelia, vynálezci, vedci, maliari, lekári alebo čokoľvek, čo chceli, boli namiesto toho odsúdení žiť životy v chudobe, monotónnej drine, osamelej domácej práci, väzení...

Rozšíreným mýtom o voľných trhoch a trhových ekonomíkách je, že konkurencia medzi firmami poháňa inovácie. Predstavou je, že jednotlivci motivovaní ziskom budú vynachádzať nové produkty alebo inovovať tie staré, aby získali náskok pred svojimi konkurentmi a získali väčší podiel na trhu. Uvádza sa tu bezpočet príkladov: Ford a automobil, Mark Zuckerberg a Facebook, Daniel Plainview a ropa (alebo milkshaky) alebo niečo iné. A kým toto môže v teórii znieť zmysluplne, v skutočnom živote to práve takto nefunguje. Zatiaľ čo motív zisku a trhy môžu vytvárať tento stimul pre inovácie, všetky iné spôsoby, ktorým trhy zabraňujú alebo skutočne ničia inovácie a kreativitu sú z tejto rovnice vyradené.

Politická ekonómia nudy

Vysoká nezamestnanosť, široko rozšírená chudoba, homogenizácia myslenia a kultúry, a všeobecné nesprávne použitie zdrojov mimo inštitúcií, ktoré naozaj podnecujú inovácie (ako vzdelanie a umenie) sú všetko produkty systému, ktorý vyžaduje od firiem v ekonomike modernej výroby, udržiavať náklady investorov a maximalizáciu ziskov. Spoločnosť, ktorá udržiava milióny v chudobe alebo ich zaťažuje monotónnou drinou a konformita nie je spoločnosťou, ktorá povzbudzuje kreativitu a inovácie, ale ničí ich.

Trebárs, ak sú trhy zbehlé pri inovovaní výrobných metód čohokoľvek, ako rozvoj montážnej linky, robotiky, alebo vysokorýchlostnej komunikácie, napríklad. Avšak, ako storočia poznamenávali politickí ekonómovia, každým krokom v zefektívňovaní výroby - jej urýchlovaním, zjednodušovaním a “sproduktívňovaním“ – sa rovnako zvyšuje nuda, únava a monotónnosť práce. Nemecký filozof a politický ekonóm Karl Marx to popísal v Kapitáli v 1867,

“[V] kapitalistickom systéme sa všetky metódy zvyšovania spoločenskej produktivity práce uskutočňujú na úkor individuálneho robotníka; všetky prostriedky na rozvoj výroby sa menia na prostriedky ovládnutia a vykorisťovania výrobcu, mrzačia robotníka na čiastkového človeka, degradujú ho na prívesok stroja, tým, že zvyšujú úmornosť práce, zbavujú ju obsahu, odcudzujú robotníkovi duchovné sily pracovného procesu v tej miere, v akej sa doň vteľuje veda ako samostatná sila; znetvorujú podmienky, za ktorých robotník pracuje, podrobujú ho počas pracovného procesu malicherne odpornému despotizmu, premieňajú celý čas jeho života na pracovný čas, vrhajú jeho ženu a dieťa pod Džagannátovo [1] koleso kapitálu.“ [2]

Inými slovami, na maximalizáciu zisku a zvýšenie produkcie musí byť práca zefektívňovaná a tak sa zvyšuje nuda, opakovanie a monotónnosť práce (degradujúc pracujúceho na „prívesok stroja“). V trhovej ekonomike si nemôže firma zvoliť neinovovať produkciu a nachádzať lacnejšie, jednoduchšie spôsoby výroby tovarov a služieb. Maximalizácia zisku je jedinou cestou ako zabezpečiť, že si podniky ponechajú dvere otvorené alebo predídu prevzatiu väčšou firmou (bez ohľadu na to ako „sociálne uvedomelý“ podnik alebo vlastník môže byť). A dovtedy kým bude prevládajúca väčšina obyvateľstva odsúdená na spotrebúvanie veľkého kusu svojho času drinou robením monotónnej, myseľ otupujúcej práce, bude spoločnosť potlačovať kreatívne myslenie a inovácie, a nenapomáhať mu.

Mainstreamové vzdelanie takmer bez rozdielu a nevyhnutne napodobuje monotónnosť práce. To si nevyžaduje len nesprávne usmernenie zdrojov od vzdelania kvôli daňovým úľavám pre korporácie a financovanie vojen, ale tiež preto, lebo vzdelanie potrebuje deti pracujúcej triedy, aby sa prispôsobili poslušnosti a nude ich života ako pracujúci. Bežný školský deň väčšiny škôl je zrkadlovým obrazom života na pracovisku: sedieť, vykonávať nudné, opakujúce sa úlohy asi osem hodín pod dohľadom nejakej autoritatívnej osoby a robiť to, čo je ti povedané, alebo v opačnom prípade...

Účelom mainstreamového školstva je nie naučiť ľudí myslieť kreatívne alebo kriticky, ale anestetizovať mladých ľudí k prispôsobeniu sa poslušnosti kapitalizmu. Politickí lídri v tom majú vlastne celkom jasno, keď častokrát ospravedlňujú zvyšujúcu sa štandardizáciu a reguláciu vzdelania tým, že pripomínajú potrebu „reformovať“ vzdelanie na prípravu detí pre pracovnú silu a súťaž na „svetovom trhovisku“. Pedagóg Jerry Farber, inšpirovaný Novou ľavicou [3] výstižne popísal kreativitu ničiaci charakter mainstreamového vzdelania, keď v 1969 v „Sprievodcovi mladého človeka známkovacím systémom“ napísal,

Dejiny sú také zaujímavé. Literatúra je tak krásna. A škola je schopná spraviť ich jednotvárnymi alebo dokonca odpornými. Dokážete si predstaviť čo by sa stalo ak by vás hodnotili za sex? Ľudská rasa by vyhynula.

Zatiaľ čo by inovácie ako robotická výroba mohli byť použité pre viac voľného času pre pracujúcich – napríklad na chodenie do školy, vytváranie umenia a kultúry, čítanie alebo písanie, či len ponevieranie sa a zabávanie sa – sú namiesto toho používané na prepúšťanie pracujúcich, predávanie ostávajúcej práce na zvyšných pracujúcich, takmer bez rozdielu. Tento fenomén je práve jedným z príčin mestskej krízy začatej v 1960-tych rokoch, ktorá viedla k obrovskej intenzite chudoby v mestských centrách ako Detroit, Oakland, Bronx, Južné Chicago a podobne. Keď technologický rozvoj vo výrobe umožnil rýchlejšiu a automatizovanejšiu montáž, pracujúci, hlavne čierni pracujúci, boli húfne poprepúšťaní, odsudzujúc milióny k chudobe v mene zisku. To nás dnes ponecháva so všetkými problémami charakteristickými pre chudobu centier miest ako vysoká miera násilných zločinov, zlyhávajúcimi školami, vysokou mierou zmiznutí a horšími. Povedzte mi znova ako má doširoka rozšírená chudoba podnecovať kreatívne myslenie a inovácie?

Evolučný biológ Stephan Jay Gould toto všetko veľmi dobre zhrnuje, keď hovorí, že ho „akosi menej zaujímala váha a konvulzie Einsteinovho mozgu, než takmer istota toho, že ľudia s rovnakým talentom žili a zomreli na poliach s bavlnou a v robotárňach.“ Milióny ľudí, ktorí mali všetok talent a duchaplnosť, aby boli skvelí muzikanti, spisovatelia, vynálezci, vedci, maliari, lekári alebo čokoľvek, čo chceli, boli namiesto toho odsúdení žiť životy v chudobe, monotónnej drine, osamelej domácej práci, väzení (keďže chudoba vedie nutne k hľadaniu si nezákonnej práce v ilegálnej ekonomike) a tak ďalej.

Zamykanie vynálezov a odhadzovanie kľúčov

No čo sa stane, ak sa inovatívnym myšlienkam skutočne podarí preraziť? Potom musia zvládnuť skutočnú pevnosť kopírovacieho práva, patentovania a regulačných zákonov, ktoré korporátne režimy používajú, aby zničili myšlienky, ktoré spochybňujú ich držbu moci. Takže, ak je vytvorený alebo odhalený nový liek alebo energetický zdroj, použijú veľké farmaceutické a energetické spoločnosti tieto zákony, aby zničili alebo predišli ďalšiemu výskumu alebo rozvoju, aby zabránili novému konkurentovi na trhu. Keď sa novým inováciám podarí preskočiť tieto prekážky, sú zvyčajne skúpené obchodnými dynastiami, patentované a potom uzamknuté v trezore niekde na Wall Street. Chcete liek an rakovinu? Pozrite sa do suterénu riaditeľstva podniku Pfizer, pravdepodobne tam jeden alebo dva nájdete. Je možné zarobiť omnoho viac peňazí pri liečení symptómov! Kto by to chcel liečiť?

Jeden prepracovanejší príklad: Zvážte antikoncepciu u mužov. Novú metódu nehormonálnej mužskej antikoncepcie zvanej RISUG („Zvratná inhibícia spermií pod dohľadom“) bola vyvinutá indickými výskumnými pracovníkmi. RISUG je injekčne založené antikoncepčné ošetrenie, ktoré sa desať rokov štúdia po štúdia ukázalo ako 100% efektívne a zvratné, s absolútne žiadnymi vedľajšími efektami. Je to jednoduché (jedna bezbolestná 15 minútová operácia, a je rovnako jednoduché túto procedúru zvrátiť) a extrémne nízko nákladné. Na hormónoch založená ženská antikoncepcia je drahá a tak preplnená katastrofálnymi vedľajšími efektami, že ak by bola táto procedúra dostupná pre verejnosť, bol by po nej na klinikách úplný nával. No nie je pre verejnosť dostupná, a po dlhú dobu nebude. Wired Magazine vysvetľuje,

„(Výskumníci) sa rozhliadali po korporátnom partnerovi, no nenašli žiadnych príjemcov. Na rozdiel od antikoncepčných piluliek, ktoré je nutné používať denne, niekedy roky, RISUG je dlhotrvajúcim, nízkonákladovým vyšetrením (ihla bude možno napokon stáť viac ako materiál, ktoré vstrekne).

„Farmaceutické spoločnosti sa nezaujímajú o jednorázové záležitosti,“ (hovoria výskumníci). „Zaujímajú sa o veci, ktoré môžu predávať opakovane, ako antikoncepčné pilulky alebo Viagru.“ (Výskumníci) neochotne vzdávajú plány na skomercionalizovanie tejto procedúry v Severnej Amerike."

Užitočná, nie drahá forma mužskej antikoncepcie nie je Američanom dostupná, pretože korporácie blokujú, aby bola dostupná práve preto, že nie je tak drahá, že by ich vylúčila z obchodu. Cena víťazí. Nanešťastie, tento druh vecí sa za kapitalizmu deje stále, od jedla, po palivá, po farmaceutiká a ďalej.

Návrh pre budúcnosť: Ekonomika vyrovnanej spolupráce

Ďaleko od rozširovania kreativity, konkurencia a nenásytnosť podnecované trhovými ekonomikami ju priamo potláčajú a zabraňujú jej. Predstavte si ten potenciál, keby boli všetky tie bilióny dolárov zdrojov nahromadených korporáciámi spoluprácou použité na výskum, objavy a inovácie, namiesto ich kompetitívneho využívania v nádeji vyradenia jeden druhého z biznisu. Našťastie pre nás tento potenciál pre vyrovnanú a kooperatívnu budúcnosť jestvuje.

Alternatíva môže byť realizovaná nahradením súkromného vlastníctva výroby spoločenským vlastníctvom, a nahradením voľnotrhovej konkurencie systémom založenom na decentralizovanom, demokratickom plánovaní, kde výroba viac nepozostáva z osobných záujmov a osobného zisku, ale pre je v prospech spoločnosti (a prostredia). V systéme ekonomického plánovania, by všetka výroba, distribúcia a spotreba bola plánovaná demokraticky pracujúcimi a členmi komunity. Pracujúci a členovia komunity by v malých miestnych úradoch rozhodli čo má byť vyrábané, a určili koľko je z každého výrobku a služby potrebnej na určité časové obdobie (na základe predchádzajúcich spotrebiteľských schém). To by vlastne nemuselo byť komplikovanejšie než vyplnenie daní. Ceny a náklady výrobkov by mohli byť potom zvýšené alebo znížené, aby odrážali skutočný sociálny a ekologický prospech či náklady (napr. dnes je omnoho drahšie viesť slabo znečisťujúce hybridné vozidlá než žráčov paliva, i keď sú vozidlá s nízkymi emisiami očividne lepšie pre spoločnosť a planétu, a mali by preto pre vlastnenie a riadenie byť menej drahé).

Keďže by v tomto usporiadaní ekonomické firmy boli nevyhnutne vyjadrovali záujmy spoločenského a ekologického prospechu, obrovské miery ekonomických zdrojov by viac nemuseli byť zle nasmerovávané na dobýjanie zahraničných zdrojov (ako ropa, napríklad) alebo k záujmom maximalizácie osobného zisku, ale mohli by namiesto toho byť usmernené na vzdelanie, umenie a iné veci, ktoré naozaj podnecujú inovatívne a kreatívne myslenie. Ďalej, čas- a prácu-šetriace inovácie vo výrobe (ako robotika a vysokorýchlostná komunikácia) by mohli byť aplikované na skrátenie pracovného dňa pre každého zamestnanca, namiesto odsúvania tisícov ku kolektívnej nezamestnanosti. Keďže sa produktivita vždy zvyšuje s každou novou inováciou, je tu vždy dostatok pre všetkých, aby si užili a stále pracovali. Napokon, dokonca i štruktúra pracoviska môže byť reorganizovaná tak, aby si pracujúci mohli rozdeliť svoj pracovný deň rovnako medzi (nevyhnutnou) nudnou prácou, a kreatívnou a posilňujúcou prácou tak, že naše práce už viac nemusia byť nudné, ale môžu byť zároveň zábavnými a zmysluplnými.

Toto môže pre cynika znieť ako fantázia, no niet dôvodu, aby toto nemohla byť možnosť pre budúcnosť ľudstva. Tieto druhy kooperatívnej a demokratickej ekonomiky, politických a sociálnych nastavení boli v minulosti vyskúšané a dokonca fungovali (alebo majú dokonca úspech v nejakej forme alebo móde dnes). V bezprostrednej budúcnosti by sme mali bojovať, aby sme získali kratšie pracovné dni, vyššie platy a výhody a väčšie zdroje na vzdelanie a verejné dotácie na umenie, vedu a kreatívnu prácu. No v dlhodobejšom horizonte potrebujeme vyriešiť celý problém. Čo potrebujeme, aby sme sa chopili tejto budúcnosti, je silné, bojovné hnutie ľudí, ktorí chcú bojovať za svoje vlastne oslobodenie. Pridajte sa k nám!


So súhlasom autora.

[1] Džagannát – jedna z podôb indického boha Višnu; pri procesiách usporiadaných na jeho počesť sa vrhali fanatickí veriaci pod kolesá voza, na ktorom sa viezla jeho socha.

[2] Podľa Marx, K., Engels, F.: Kapitál. SVPL Bratislava 1955

[3] Nová ľavica je myšlienkový smer a spoločensko-politické hnutie ľavicového zamerania, presadzujúci sa od 60. a 70. rokov 20. storočia obzvlášť v USA a západoeurópskych zemiach. Programom je presadzovanie myšlienok humanizmu, pacifizmu, multikulturalizmu, rovnosť pohlaví, ras, národov, ochrany životného prostredia, práv sexuálnych menšín, či boj proti globalizácii.


[ Zdroj: http://shegetzguevara.wordpress.com/2011/06/12/mythbusting-capitalism-the-free-market-spreads-boredom-not-innovation/ ]

Sprivatizovaných 99% Slovenska

V duchu kapitalistickej ideológie vyzdvihovania súkromného vlastníctva a voľnej ruky trhu sme boli 22 rokov svedkami demontáže Slovenska, presunu verejného, spoločného majetku, do rúk súkromných. Od privatizácie najväčších fabrík, po dnešné siahanie na zdravie, úspory a budúcnosť ľudí zdravotnými poisťovňami a dôchodkovými spoločnosťami. Dokonca i navonok kritizovaná korupcia, predražené štátne zákazky a daňové podvody idú ruka v ruke s generálnou líniou privatizovania verejných zdrojov. Toto však nie je len prípad Slovenska. Na svete sú už len asi 3 nekapitalistické krajiny. Preto nečudo, že sa objavujú rôzne prejavy nespokojnosti verejnosti, ktorá napĺňa spoločnú, verejnú kasu, no ktorej sa z nej ujde stále menej a menej. Naopak bohatí z nej bohatnú. Kapitalizmus tak vyhnal ľudí do ulíc v Grécku, v Tunisku, v Egypte, na Islande v Španielsku a v mnohých ďalších krajinách a dnes sledujeme dianie v krajine jeho hlavného vývozcu v Spojených štátoch.

Na Slovensku sa na základe medzinárodného dňa podpory demonštrantov v Španielsku začalo formovať skupinka ľudí, ktorí o prebiehajúcich protestoch vedeli a zdieľajú podobnú nespokojnosť so súčasným usporiadaním. Po prvom stretnutí 29. 5. 2011 v Košiciach, kde sme boli štyria sa nás 5. 6. 2011 v Bratislave na Hviezdoslavovom námestí zišlo asi 30, čiže na okupovanie námestia sme nemali. Preto sme si dohodli inú formu. Raz za čas sa stretnúť a koordinovať ďalší postup. Bola zriadená stránka na internete www.slovenskarevolucia.sk.

Na prvom prípravnom stretnutí 11. 6. 2011 sa nás zišlo asi 10. Boli tam ľudia rôzneho zamerania. Prvý krát sa tu objavili dvaja mladíci z MDĽ (Mladá demokratická ľavica), ktorí nás presviedčali, že s SDĽ nemajú nič spoločné, keďže hnutie malo vytvoriť alternatívu k súčasným politickým stranám podieľajúcim sa na fungovaní súčasného systému. Zo stretnutia vznikla zápisnica s bodmi týkajúcimi sa požiadaviek, stratégie, komunikácie, možných spolupracovníkov atď.

Nasledovala verejná demonštrácia na námestí SNP v Bratislave už pod hlavičkou Slovenská revolúcia, paralelne sa konalo stretnutie v Košiciach. Vystúpilo niekoľko ľudí s prejavmi, medzi inými aj zástupca MDĽ. Asi 60 zúčastnených však stále nestačilo na okupáciu námestia. A internetová aktivita na stránke tiež nenaznačovala, že by sa hnutie dramaticky rozrastalo. Organizátor tejto demonštrácie prirodzene ďalej preberal väčšinu zodpovednosti a ťarchy organizovať ďalší postup.

Bola tu snaha skoncipovať základné požiadavky ako podklad, na ktorom by sa dalo stavať. Bol tu však aj názor, že požiadavky by mali byť formulované až relevantným počtom ľudí vo verejnej diskusii. Problém bol v tom, že formujúce sa hnutie nedokázalo osloviť relevantný počet ľudí, ktorí by boli schopní prejaviť svoju nespokojnosť spôsobom, ktorým sme sa inšpirovali. Všetka propagácia bola postavená na vlastných zdrojoch.

Na ďalšom verejnom stretnutí 18. 9. 2011 na námestí SNP sa nás zišlo už asi len 15 ľudí. Debatovalo sa v skupinke, a jednou z tém bolo, že Slovenská revolúcia sa na stránke prihlásila k Chmelárovej iniciatíve Občianskej ústavy. Hlavnými obhajcami a strojcami tohto rozhodnutia boli práve chlapci z MDĽ, ktorí tvrdili, že je to najlepšie, čo tu máme, a že s Chmelárom o tom hovorili (Chmelár nebol ani na jednom z našich stretnutí).

Odvtedy bolo ticho. Až kým ľudia okolo Chmelára nezorganizovali demonštráciu 15. 10. 2011 na Hviezdoslavovom námestí, na ktorú pozývalo ľudí video s podobným rukopisom ako mala SDĽ. Účasti priala aj situácia okolo schvaľovania eurovalu. A tak sa na námestí nakoniec zišlo asi 300 ľudí, niektorí s transparentami inšpirovanými hnutím Okupuj Wall Street „My sme 99%“. Tentokrát už určovali vystupujúcich rečníkov ľudia okolo Chmelára. Mne bolo odporúčané nespomínať komunizmus. Vystúpil som až po oficiálnom ukončení akcie. Na akcii boli aj ľudia z MDĽ a SDĽ. Predseda SDĽ sa dokonca objavil na improvizovanom pódiu s transparentom o prepojení Ministerstva zdravotníctva SR a Penty (vpravo - vidno ho na videu).

Ďalší týždeň bol Chmelár zatýkať predstaviteľov J&T, kde prišla už len hŕstka ľudí. Na to sa na Facebooku objavili reklamy na jeho stránku. Neskôr chlapci z MDĽ zorganizovali debatu Chmelára s Mesíkom, na ktorej sa Chmelár sťažoval, že nejaká iniciatíva Slovenská revolúcia mu opajcla návrh občianskej ústavy, zatiaľ čo po jeho boku sedel mladík z MDĽ, ktorý v tom mal prsty a čušal. Pričom sa na stránke vyslovene píše, že: "Organizačný výbor Slovenskej revolúcie sa plne stotožňuje s vyhlásením iniciatívy ZA OBČIANSKU ÚSTAVU. Desatoro, ktoré je z dielne tejto iniciatívy je jedným z najjasnejších a najzrozumiteľnejších dokumentov, ktoré podľa nás môžu slúžiť ako SPOLOČNÝ a JEDNOTIACI dokument pre všetky prúdy a hnutia za priamu demokraciu. Ako jedny z prvých toto DESATORO nielenže berieme na vedomie, a vyjadrujeme s ním svoj súhlas, ale ho budeme aj aktívne podporovať a prezentovať. Nech myšlienky OBČIANSKEJ ÚSTAVY sa šíria a zjednotia občianskych aktivistov naprieč Slovenskom." V uliciach sa v tom čase objavili aj billboardy 99percent.sk.

Dnes vieme, že Chmelár sa stal tvárou 99percent.sk, keďže Ivan Weiss splnil jeho podmienku, aby sa otvorene priznal k jej financovaniu.

Chlapci z J&T, Penty a ďalší predstavitelia a sympatizanti horného 1% sa musia náramne baviť, že sa im na Slovensku podarilo sprivatizovať aj hnutie 99%. Alebo nepodarilo?