pondelok 9. mája 2011

O "dialektickém rozporu" mezi pravicí a levicí

KAREL DOLEJŠÍ | Britské listy
aneb lib-lab, Tip a Ťap a další večerníčky pro dospělé

Nebyl to nikdo menší než ikona levicových ultras Mao Ce-tung, kdo kdysi napsal pojednání o dialektickém rozporu mezi pravou a levou nohou. Takové pojednání ovšem nenaučí batole chodit ani kuchařku řídit stát, jen vyvolá obdiv k všudypřítomnosti ideologicky postulovaných zákonitostí, quod erat demonstrandum. Ve skutečnosti se tu nepostihuje vůbec žádný reálný pohyb jiný než ten, který obvykle označujeme obyčejným výrazem "chůze", a jeho označení pofidérním abstraktním termínem mu nezaručuje žádnou univerzálnost, protože ptáci nahoře a červi dole se každopádně pohybují dočista jinak.

Václav Bělohradský zveřejnil 26. března v Právu článek nazvaný Lib-lab tiká, tiká politika, v němž se vymezil proti pokusům překročit standardní pravolevý dualismus západních zastupitelských demokracií. Podle Bělohradského je tradiční dělení na parlamentní pravici a levici zárukou humanistického charakteru politiky a snaha jít za ně může vyvolat destruktivní síly politických vášní.

14. dubna v Salonu Práva kontroval Josef Poláček textem Kyvadlo politiky kontra občané, v němž se snaží opatrně rehabilitovat letitou havlovskou vizi "nepolitické politiky" a prezentovat nedůvěru vůči politice stranické jako "nevědomý zárodek přihlášení se k autenticky sokratovskému pojetí věcí veřejných".

Mám jisté pochybnosti o tom, že když sedlák stříkal na starostu fekálie, měl nevědomky na mysli zrovna Platónův dialog Obrana Sókratova, který si vlastně přál číst před spaním - a myslím, že to budou pochybnosti oprávněné.

To ale neznamená, že bych se chtěl s Poláčkovou snahou objevit za přesvědčením "Všichni politici jsou jedna banda" něco víc než jen demagogická hnutí pracující s pudovými impulsy animální tlupy vypořádat levným reductio ad absurdum - a dát za pravdu Bělohradskému.

***

Bělohradského letité slovní hříčky typu "hluboká zkušenost povrchu" se vlastně náramně hodí k označení některých jeho vlastních úvah. Zkusme na tohle nepřistoupit a uchopit téma "Pravice versus levice, liberální versus socialistický" poněkud vážněji, než tak učinil sám autor.

Co je vlastně tak zásadní výhodou uspořádání, v němž se namísto jedné stabilní skupiny politické elity u moci střídají skupiny dvě? Bělohradský píše o degeneraci elity, která je u moci zkrátka příliš dlouho, podlehne jejím svodům a zkostnatí. Proti tomu má být lékem věčný (?) pohyb pravolevého kyvadla, který nikomu nedovolí se moci chytit a již nepustit. Jedna část elity čas od času vystřídá tu příliš opotřebovanou a zkorumpovanou. Ale je tohle opravdu vše, co máme od demokratické vlády očekávat?

Jedna linie kritiky údajné nepřekročitelnosti faktického bipartijního uspořádání tvrdí, že žádná z politických stran vlastně není doopravdy reprezentativní, žádná dostatečně nezastupuje zájmy voličů. Zajímavý je zde už letmý pohled na některá čísla. Ekonomka Marta Nachtmannová nedávno vystavila na Facebook následující status: "Počty členů politických stran před loňskými volbami do sněmovny (zhruba): ODS 34000, TOP09 3300, VV 2000, ČSSD 24000, KSČM 67000. Členská základna pro dvousetčlenný parlament tak čítá něco přes 130000 osob." Budeme-li tedy předpokládat, že zástupci stran reprezentují především své členstvo (a kéž by aspoň to!), vládnou nám politické struktury reprezentující jen asi 1,5% všech oprávněných voličů. Jak je to v takovém případě s jejich reprezentativností? A co vlastně takové kyvadlo pohybující se sem a tam při svém pohybu přináší? Co by přinášet mělo?

Degenerace dlouhodobých držitelů moci spočívá mimo jiné v jejich stále větší odtrženosti od dění ve zbytku společnosti. Pohyb politického kyvadla by měl teoreticky zaručit, že strana, která je momentálně v opozici, bude naopak usilovat o komunikaci s tou částí oprávněných voličů, která se necítí být dostatečně zastupována držiteli moci. Kyvadlo by fungovalo v případě, že každý nový zpětný pohyb sebou přinese nové problémy a témata trápící "ty dole", které mezitím opozice zpracovala a přinesla si je do parlamentních lavic a do vlády. Jenže co když se kyvadlo sice stále ještě setrvačně pohybuje, nicméně od "těch dole" už ve skutečnosti téměř nic nového nepřináší?

***

Anebo zvolme ještě poněkud odlišnou formulaci. Dejme tomu, že ve společnosti vznikají v průběhu času určitá pnutí a problémy, a úkolem fungující vlády by mělo být hledat na tato pnutí a problémy odpovědi (záměrně se vyhýbám výrazu "řešení"). Zatímco jedna zkostnatělá garnitura potíže ignoruje, druhá získává body na tom, že se právě těmto zanedbaným oblastem věnuje a působí pak o to státotvorněji. Fungují ale dnešní západní demokracie vskutku takovýmto způsobem?

Obávám se, že vůbec ne. Setrvalý nárůst podílu dlouhodobě nezaměstnaných, kteří postupně spadávají mezi sociálně vyloučené; narůstající příjmové nerovnosti ničící když nic jiného, tedy efektivní poptávku udržující v chodu ekonomické aktivity; vyčerpávání zásob neobnovitelných zdrojů energie; destabilizace klimatu stále rostoucími emisemi skleníkových plynů - to jsou jen některá témata, na něž dnes politická pravice i levice hledají odpovědi stejně neúspěšně. Řeči o standardním politickém prostředí mohou v tomto kontextu působit až jako rituální zaříkávání nebo projev neurózy. Jsou skutečně věci v pořádku, jestliže potíží stále přibývá? Fungují vskutku mechanismy, které jsou už v zásadě založeny na cenzuře? A lze se pak vůbec ještě divit destruktivním návratům vytěsněného? Pohyb pravolevého kyvadla už skutečný společenský pohyb nevyjadřuje. Bělohradského dialektika v leckterém ohledu kulhá na obě nohy.

***

Sociálně a politicky vytěsněné (a stále vytěsňované) nejspíš nepřináší nového Sókrata. Je však každopádně třeba navracející se vytěsněné zpracovávat, a ne se je snažit delegitimizací prostě "vypnout", jak to ve svém článku vlastně navrhuje Bělohradský. Zpracovávat ani ne tak proto, aby bylo mytologicky prezentováno coby projev ušlechtilého divocha, jako spíš aby se skutečně, a nejen v mysli komentátora, bylo možno vyhnout nezvladatelné destrukci.

Jak toho ovšem dosáhnout? Někteří navrhují, že by měly být kultivovány existující politické strany anebo zakládány nové tak, aby míra reprezentativnosti politických formací a státních institucí i míra komunikace mezi ulicí a politickou elitou výrazně vzrostla. Takový návrh dává svým způsobem dobrý smysl, ale osobně se na něj momentálně dívám se značnou skepsí - a přinejmenším na tomto místě se jím nehodlám zabývat.

Jsem totiž přesvědčen, že bychom především měli svá očekávání adresovaná stranické politice výrazně redukovat. Bělohradský má v mnohém pravdu, když varuje před iluzemi spojovanými od počátku moderny s transgresí. To že současné politické elity mnohým obtížím nedokážou účinně čelit přece ještě neznamená, že převrácení všeho vzhůru nohama by vedlo automaticky ke zlepšení tohoto neuspokojivého stavu. "Nový člověk" a "nový svět" jsou lákadly věru již značně opotřebovanými. V říši mýtu se lze na čas falešně vyhnout dilematům a volbám, které ale v reálném životě nakonec obejít nelze.

Nakonec musíme vždy volit, kolik bychom chtěli silného státu schopného prosadit velkorysé reformní programy, a kolik individuální svobody. Nemůžeme mít současně největší možný blahobyt pro všechny aktuálně žijící a do budoucna ochránit vitálně důležité funkce ekosystému. Ve stejném okamžiku, kdy se kvůli deficitu univerzálně škrtá ve výdajích, nelze očekávat investice do budoucnosti, atd. Ti, kdo tvrdí, že na podobná dilemata jednou provždy vyzráli, zpravidla vědomě či nevědomě lžou. Při bližším pohledu na jimi nabízená univerzální "řešení" zjišťujeme, že jsou nezřídka již desítky let neúspěšně nabízena na trhu s idejemi, a že tam byla původně představena coby "řešení" úplně odlišných problémů, než jaké údajně mají zvládat dnes.

***

Dost možná, že stranická politika už nebude nikdy uspokojivě reprezentovat všechny možné navzájem divergentní společenské zájmy. Minimální program by tedy byl žádat, aby se aspoň beze zbytku nestala kořistí korporátních sponzorů. Pracovat na tom není nic jednoduchého, a přitom to může být vlastně jediná pozitivní aktivita, kterou vůči politickým elitám vyvineme - totiž stále dokola pracovat na tom, aby ti, kdo se nechali zkorumpovat, byli ve svých pozicích co nejdříve nahrazováni. Kromě toho stát musí uchovat svou odpovědnost za klíčové veřejné služby a infrastrukturu, ne je předhodit lačným tunelářům. O moc víc bychom toho od celostátní politiky čekat neměli.

Odstup od stranické politiky se nemusí nutně vyjadřovat mesiášským jazykem "nepolitické politiky" a ohánět se poněkud opotřebovaným pojmem "občanská společnost" (který je v ČR pohříchu dosud spíše v akademickém a mediálním oběhu než ve skutečné praxi). Nemusí se nutně opírat ani o to, co se tu od 90. let prezentuje coby nevládní organizace. Tyto struktury byly do českého prostředí původně poněkud neorganicky implantovány zvnějšku v rámci "pozápadňování", některé se s ním velmi slušně sžily, ale jiným se to dodnes nepodařilo. Některé z nich do budoucna přežijí z evropských peněz, některé z peněz individuálních dárců v ČR, některé (což je horší) budou zástěrkou konkrétních zahraničních či ekonomických zájmů, některé prostě bez státních dotací nepřežijí. To že se po roce 1989 poněkud jednostranně preferoval západní model občanských aktivit namísto pokusů zmodernizovat tradičně silné české spolkové aktivity a družstevnictví byla chyba, které ještě bude mnoho příležitostí litovat. Právě v oblastech, kde bude zřejmě stát nadále selhávat, ať už mu povládne pravice nebo levice, by aktivity založené na svépomoci a vzájemné pomoci byly nejvíce třeba. (A píšu zde zcela záměrně o svépomoci a vzájemné pomoci, protože to co mám na mysli není žádná - v pejorativním smyslu míněná - "charita".)

Na místo snů o instalování politiků, kteří konečně "napraví dobu a poměry", by se možná mělo postavit úsilí o periodické odstraňování těch, kteří překážejí snahám občanů sami aktivně čelit svým vlastním problémům. Obávám se ale, že by to velmi mnohým připadalo neuspokojivé - a jiní zase budou tvrdit, že je to úkol v praxi příliš těžký, ne-li neproveditelný...

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára