sobota 14. mája 2011

Polovzdělanost, nepřítel demokracie

MICHAEL HAUSER | Denik Referendum
Polovzdělanost je past, z níž je těžké uniknout. Projevuje se především neschopností propojit jednotlivé poznatky do živého dynamického celku, tedy zlomkovitost poznání. Také zabraňuje tomu, aby si člověk mezery ve vzdělání uvědomil.

Adorno upozorňuje na paradox spojený s tzv. demokratizací univerzit. Demokratizace je pseudodemokratizace, protože cílem je, aby co nejvíce lidí získalo dovednosti a návyky potřebné v současné ekonomice. Jejich celková vzdělanost není důležitá. Ale právě vzdělanost jako schopnost chápat svět v širších souvislostech a myslet vlastní hlavou („Sapere aude,“ jak říkal Kant, „měj odvahu poznávat“) dává člověku jeho autonomii. Idea demokracie předpokládá, že občané se budou projevovat jako autonomní a politicky aktivní bytosti, jež se ptají na svou situaci i situaci společnosti. Když univerzity nevedou k autonomii a ke kritickému myšlení, a vytvářejí apolitické a konformní jedince, podkopávají samotnou demokracii. Adorno uzavírá, že taková demokratizace univerzit způsobuje svůj pravý opak, rozklad demokratických ideálů.

Adorno to psal na konci padesátých let a dá se říci, že zachytil trend, který ještě zesílil a převrátil se do své karikatury. Dnes je to spíš tak, že si většina lidí myslí, že jsou autonomní a svobodní, ale chápou to tak, že autonomie a svoboda spočívá v tom, že přijmou znaky odlišnosti vyprodukované současnou ekonomikou. Tedy je to jakási konformní autonomie. Mohou si koupit pobyt v indickém klášteře nebo nějaký adrenalinový zážitek. Přímo ve zboží je už zakomponován prvek jinakosti: většina druhů zboží chce vyvolávat dojem, že se nějak odklání od předepsaných norem, od normálu, že je extravagantní a originální. „Kup si mě a budeš svůj“ je základem mnoha reklamních sloganů. Originalita, jedinečnost, autonomie se produkuje průmyslově.

To je hlavní změna od dob, kdy psal Adorno. Tehdy se dalo hovořit o zmasovění a konformismu, neboť tehdejší ekonomická produkce měla takovou povahu. Ale ta dnešní vyvolává zdání jedinečnosti a autonomie, a proto většina lidí nepociťuje, že demokracie ztrácí svůj základ, autonomii jedince. Takže tu máme dva druhy autonomie, jednu vyprodukovanou průmyslem, konformní autonomii, a pak tu, která spočívá v kritickém myšlení. Ale tato druhá autonomie je zastíněna tou první a působí to tak, že se bez ní můžeme obejít. Jsme přece autonomní, protože máme pocit autonomie.

Tím pádem se rozmlžila celá otázka autonomie. Proč usilovat o autonomii, když už ji máme? Pocit autonomie brání mnohem víc než bezprostřední konformismus, aby někdo dospěl k reálné autonomii. Bezprostřední konformismus totiž může vyvolat stud a kritickou reakci.

Hlavní překážku na cestě k autonomii vidí Adorno v polovzdělanosti. Tou je něco jiného než nevzdělanost, o níž byla řeč posledně. Ve společnosti nevzdělanosti se lidé nestydí za nevzdělanost a ještě se jí chlubí. Ale jsou tu stále lidé, kteří se snaží vzdělávat. Číhá na ně past: polovzdělanost.

Adorno píše v Teorii polovzdělanosti, že je tu mnoho věcí, které nás nutí k polovzdělanosti. Dvě jsou zásadní, je to nedostatek volného času a pak ponoření do mechanického pracovního procesu, v němž myšlení kostnatí. Nejde ani tak o práci manuální jako spíše o práci vyžadující opakování určitých komunikačních nebo myšlenkových schémat. V dnešní době je to např. práce mobilního operátora, novináře nebo politika.

Čím se polovzdělanost vyznačuje? Především neschopností propojit jednotlivé poznatky do živého dynamického celku, tedy zlomkovitost poznání. To se skládá z tříště informací. I když si nakrásně přečteme celého Nietzscheho, nepropojí se nám to a známe pouze určité vzájemně izolované body. Zkrátka nedokážeme říct, o co Nietzsche usiloval, a pokud ano, tak je to nějak schematické a jednostranné.

Dalším rysem je krátkodobost. Jestliže se jednotlivé poznatky nepropojí do širšího celku, jsou značně nestálé a za okamžik se nám vytratí, aniž po nich zůstane mezera. Zmizí a jejich místo na nějakou dobu vyplní jiný prvek. Naše nynější poznání se nám za chvíli rozplyne, a zůstane nám nanejvýš neurčitý pocit.

A pak je tu ještě jeden rys. Polovzdělanost zabraňuje tomu, aby si člověk uvědomil mezery ve vzdělání. Není v něm vědomí nedostatečnosti, které by jej vedlo dál. Polovzdělanost se projevuje narcistním uspokojením. Vím to nejlépe a nikdo mě nebude poučovat.

Polovzdělanost je past, z níž je těžké uniknout. Adorno říká, že polovzdělanost není předstupněm vzdělanosti, nýbrž jejím smrtelným nepřítelem. Nám nezbývá než tuto past aspoň spatřit a nespadnout do ní. Polovzdělanost není základem autonomie, nýbrž právě jen past. K obnově demokracie, či dokonce k pokusu o demokracii socialistickou je zapotřebí reálné autonomie, tedy vzdělanosti.

1 komentár:

  1. Nemyslím, že polovzdelanosť je nepriateľom demokracie, ale jej produktom. Teda aspoň produktom dnešnej karikatúry demokracie. Dnes je autonómia riadená mechanizmami, ktoré sme si sami vytvorili práve preto, aby sme autonómiu nemuseli vytvárať sami. Príliš veľkú moc majú média, cirkev, štát... To oni nám vytvárajú pravidlá vzdelanosti, kritéria výberu osvojenia si poznatkov a súvislostí medzi nimi. Kauzalita už nie je žiadúca...potrebujeme odobriť účinok, nie objasniť príčinu.

    OdpovedaťOdstrániť