sobota, 3. septembra 2011

Vzdělání, nebo ledvinu?

KATEŘINA KŇAPOVÁ, ONDŘEJ SLAČÁLEK | Literarky.cz
Studenti by měli mít možnost prodat své ledviny za desetitisíce liber, aby mohli splatit dluhy ze školného - s tímto návrhem vystoupila skotská akademička Sue Rabbittová Roffová... Statistiky ukazují, že nezaměstnanost vysokoškoláků v Evropě už několik let citelně roste. V zemích EU byla na počátku roku nezaměstnanost vysokoškolsky vzdělaných lidí do 24 let 15,3 procenta (oproti necelým 10 procentům před čtyřmi lety).

Studenti by měli mít možnost prodat své ledviny za desetitisíce liber, aby mohli splatit dluhy ze školného - s tímto návrhem vystoupila skotská akademička Sue Rabbittová Roffová. Návrh se mnoha lidem zdál šílený, Velká Británie by se jím mimo jiné spolu s Íránem stala jedinou zemí, v níž je legální prodávat orgány. Co když ale Roffová až nepříjemně přesným způsobem vystihla logiku tlaku, který zpoplatnění vysokoškolského studia znamená?


Zastánci školného argumentují rovnými šancemi, reálně se jejich recept může stát snadno nástrojem sociální segregace. Nemusí jít jen o orgány. Američané z nižších vrstev za vysokoškolské vzdělání platí i jinak - třeba službou armádě. Například válka v Iráku byla místem první praxe některých budoucích amerických učitelů, lékařů či právníků.
Školné je prý na místě, protože vzdělání je „osobní investice" - zvyšuje cenu člověka na trhu práce, a je proto logické, že by si tuto přidanou hodnotu měl koupit. Stejně jako si třeba koupí nový oblek nebo připlatí za návštěvu u dobrého kadeřníka. Nechme stranou společenský přínos vzdělanosti (zejména v těch oborech, které neslibují vysoké platy) a vezměme argument vážně. Výhoda, kterou vysokoškolské vzdělání poskytuje jednotlivci, je stále menší a nemusí znamenat jisté pracovní místo (a už vůbec ne v oboru). Statistiky ukazují, že nezaměstnanost vysokoškoláků v Evropě už několik let citelně roste. V zemích EU byla na počátku roku nezaměstnanost vysokoškolsky vzdělaných lidí do 24 let 15,3 procenta (oproti necelým 10 procentům před čtyřmi lety). Alarmující je situace zejména ve Španělsku nebo Itálii, kde je bez práce více než třetina čerstvých absolventů. Tito lidé jsou bez praxe, stálého příjmu a zároveň zatíženi dluhem své „osobní investice" - ideální začátek ekonomicky aktivního života.
Do prekérní situace se dostávají i ženy-vysokoškolačky. Jejich platy jsou obecně nižší než platy jejich kolegů, o „výpadku", který nastane v případě, že si pořídí dítě, nemluvě. Školné je ovšem pro všechny vysoké stejně, bez ohledu na průměrně nižší plat a dluhy za vzdělání, které budou ženy splácet o to déle. K tomu je tu společenský tlak k výchově potomka, která také není zadarmo.
Školné je ale rizikem nejen pro jednotlivce. Počítá totiž s poměrně robustním systémem půjček. Půjček, u kterých přitom není jisté, zda je budou jejich příjemci schopni splácet - a které se finanční domy logicky snaží „sekuritizovat" a poslat i s rizikem dál. Nepřipomíná to něco?
Globální finanční krizi spustily nejisté hypotéční úvěry lidem, kteří je nebyli schopni splácet. Nyní se v USA seriózně diskutuje, zda půjčky na školné nebudou důvodem další krize. V létě 2010 celkové dluhy za školné v USA (830 miliard dolarů) poprvé převýšily celkové dluhy Američanů z kreditních karet (827 milard). Jak přitom upozornili analytici, pouze 40 procent těchto půjček je v současné době aktivně spláceno. Dluh za školné je přitom k absolventovi přilepen mnohem pevněji než dluh za kreditní kartu či hypotéku.
Na obranu školného se často uvádí i „zkvalitnění" vysokého školství: Studenti budou mít větší moc ovlivnit náplň výuky, kterou si platí. Kdo by mohl něco namítat?
Otázka zní, jaký typ kvality budou studenti požadovat. Kvalita znamená vysoké nároky na studenty, a lze se ptát, zda poskytnutí mocenské páky v podobě školného nepovede spíše k tlaku na „nepřetěžování" studentů, jinými slovy na snížení kvality. Příkladů soukromých škol problematické úrovně, kde placení školného nevedlo ke zvýšení kvality výuky, ale naopak, je ostatně v českém prostředí až dost.
V Česku jsou argumenty proti školnému dávno známé především díky soustavné aktivitě Jana Kellera, ale také díky protestům části studentů. Ví se velmi přesně i to, v zájmu koho se vláda chystá školné zavést. Jsou to banky, pro něž se odložené školné stane základem různých zajímavých „finančních produktů". A jsou to také soukromé školy, často pochybné kvality, pro které představují bezplatné veřejné univerzity nejen „nekalou konkurenci", ale vzhledem k demografickému poklesu i existenční hrozbu. I přesto vládě nestojí v cestě vážnější tlak.
Dlouhodobě podfinancované veřejné vysoké školy jsou často přinejmenším tiše na straně školného. Vzhledem k plánovanému snižování rozpočtu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v následujících letech je ale otázkou, zda by školné jen nenahradilo financování ze strany státu financováním z kapes studentstva či jejich rodičů.
Se školným ale ve stávající ideologizované atmosféře souhlasí, nebo je vůči němu přinejmenším netečná, i většina studentů - nejspíš i proto, že vlna nezaměstnaných absolventů do České republiky ještě v masivnější míře nedorazila. (Nezaměstnanost mezi čerstvými absolventy je v současné době 10,4 procenta.) Část levice se zase nepříliš důvtipně posmívá mladým a pokládá školné za spravedlivou daň za jejich většinovou volbu pravice v roce 2010. Podaří-li se vládě prosadit školné, půjde o další vítězství krátkozrakosti v dějinách české politiky.

Autorka je studentka sociologie, autor je politolog.

[ Zdroj: http://www.literarky.cz/domov/politika/5542-vzdlani-nebo-ledvinu ]

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára