sobota, 19. novembra 2011

Touha vidět oběšence

ONDŘEJ SLAČÁLEK | Deník Referendum

V posledním čísle týdeníku Respekt vyšel velký profilový článek o Gustávu Husákovi s dvojsmyslným titulkem Prezident, který měl viset. Vypovídá to mnohé o prestižním českém týdeníku i o schopnosti jeho redaktorů chápat minulost.

Na obálce posledního čísla Respektu čteme na adresu Gustáva Husáka palcový titulek: Prezident, který měl viset. Co o sobě říká tímto sloganem týdeník, který se ve svém redakčním rukopisu snaží spojovat přímočarost s nadsázkou?

Působí to, jako kdyby se Respekt rozhodl konkurovat Reflexu. Nemůže či nechce si ovšem dovolit stejnou míru sprostoty vůči živým, a proto obrací o to větší agresi vůči mrtvým. Skandalizující, černobílé vidění se rozhodl obrátit k minulosti, emotivně mobilizovat nás nemají, jako v případě Reflexu, „muslimská hrozba“ či feministické, ekologické a jiné levičácké nebezpečí. Emočně angažovat a řešit otázky života a smrti máme u příležitosti výročí.

Odepřeli nám krev
Samozřejmě, slova o věšení lze brát jako nadsázku či dvojsmysl (Husák „měl viset“ i v tom smyslu, že se stal obětí politického procesu v padesátých letech). Jenže komentář Marka Švehly, končící výrokem, že si Husák „nezasloužil tu klidnou smrt v ústraní, jaká ho potkala v listopadu 1991“ dovysvětluje titulek až příliš jasně. Ani komentář, ani životopisný profil Petra Třešňáka nedávají prostor pro jiné vysvětlení, než je to, které se nabízí: Husák si podle nich zasloužil popravu. Respekt tím začal připomínat týdeník Republika neblahé paměti. I tam se ostatně nejmrazivější výroky kamuflovaly jako nadsázka či dvojsmysl – vzpomeňme na humoristickou rubriku poslance Krejsy. Něco se řeklo, zároveň jako by neřeklo, ale už to bylo venku…

Jakkoli to autoři nikde nerozvádějí, jejich heslo je možná dosud nejjasnějším a nejmrazivějším překladem hesel vyrovnání s minulostí či nedokončené revoluce do konkrétního jazyka. Žádné zdržovačky s pravdou a láskou, tady se to říká natvrdo: chtěli jsme vidět krev – anebo aspoň předsmrtné křeče, tělo zmítající se v oprátce. Naší frustraci bylo upřeno kompenzační násilí. Nebylo nám dovoleno zabít nenáviděného otce, jehož patriarchální figura s tvrdými rysy na nás shlížela z každé školní třídy, z každého úřadu. Nechali jsme jej zemřít přirozenou smrtí, naše strázně s jeho autoritou nebyly vykoupeny jeho utrpením. I proto budeme nejspíše navždy agresivními neurotiky, odepřenou popravu budeme kompenzovat agresí ke všemu, co bychom mohli vnímat jako nepřátelské.

Vláda našinců
Patrně nejčastější figurou antikomunistů je symetrizace nacismu a komunismu. Ta pro ně má lokalizační funkci – přiřazuje komunismus na správné dějinné místo, bok po boku odsouzené a nepřijatelné ideologie nacistů. V komentáři Marka Švehly má tato symetrizace nezastupitelné místo – a zároveň až groteskní rozměry. Normalizační Husák je pro autora článku „vůdcem kolaborantského režimu, jakýmsi druhým protektorem vyslaným tentokrát nikoli z Berlína, ale z Moskvy“.

Moskva nebo Berlín, nacistický protektorát nebo normalizace, statisíce mrtvých a režim teroru či režim mnohem omezenějšího útlaku, který zavraždil několik jednotlivců – vše je jedno, vše se slije v obrazu neomezeného Zla. Zatímco některé zločiny stalinismu či maoismu srovnání s nacistickými zločiny snesou (což nijak neospravedlňuje paušální srovnávání nacismu a „komunismu“), srovnání nacistického protektorátu a husákovské normalizace je ve svém důsledku tak neuvěřitelnou bagatelizací prvního z nich, že nad tím zůstává až rozum stát. Zapomněl snad autor na genocidu českých Židů a Romů, na masakr Lidic a hromadné popravy odpůrců?

Stálo by jen za poznámku na okraj, že autor článku nepochopil význam slova protektor, jímž šermuje. Protektory za druhé světové války byli říšští Němci, vyslaní k dohledu nad „vůdci kolaborantského režimu“, nikoli tito „vůdci“. Možná jde jen o drobné historické opomenutí, které by znamenalo pouze to, že redaktoři Respektu nevědí, co mluví (což je mezi českými novináři situace natolik běžné, že nedává smysl se nad ní pozastavovat). Možná ale, že toto opomenutí bylo symptomatické – Husák je v textech vnímán jako „cizí“ i v tom smyslu, že se připomíná jeho snaha připojit za druhé světové války Slovensko k SSSR a normalizační režim se absurdně vydává za „realizaci“ tohoto jeho snu“.

Tímto odkazem k „cizosti“ Husáka text navazuje na autory nediskutovanou, ale velmi podstatnou součást české „paměti Husáka“: Husák jako první (a poslední) Slovák, který se stal československým prezidentem, Husák jako „cizák“, který vládl „našincům“, Husák podezřelý z jakési „dvojí loajality“, pojmenované posléze lakonicky slovem „penězovod“. Husák je v tomto smyslu objektem české xenofobie, neschopnosti skutečně sdílet stát s někým jiným (aktuálně s Romy). V tomto smyslu by možná bylo zajímavé prozkoumat podobnosti a rozdíly mezi vnímáním Husáka a vnímáním Františka Josefa I. Zdá se, že zde přístup k normalizačnímu prezidentovi nasedal na dopředu známé stereotypy.

Velikost politika
Husák nezůstal cizí pro všechny; například Jan Stern věnoval jeho památce jednu ze svých knih. V jiném svém díle, Mystice Západu, poskytl Stern zajímavý klíč, jak Husákovi rozumět: označil nástup normalizace za „racionální zločin“, za záchranu před horšími pohromami. Nepopsal Stern náhodou tímto pojmem opravdovou politickou práci? „Já národ z téhle katastrofy vysvobodím, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje,“ cituje Respekt Husáka sledujícího vpád sovětských tanků. Nejsou toto slova hodná velkého politika, slova, která manifestují etiku zodpovědnosti?

Místem pro tázání by byl právě terén vytvořený otázkou „záchrany před katastrofou“: Skutečně nemohla normalizace vypadat ještě mnohem hůře? Skutečně bylo tak nemyslitelné, zejména z dobové perspektivy, mnohem horší podání politických procesů, než k jakému za Husáka došlo? A naopak – mohl skutečně Husák pod dozorem z Moskvy a tlakem domácích konzervativců zachránit více? Respekt si ovšem otázky neklade – normalizace byla prostě čiré zlo. Namísto přemýšlení o konkrétní povaze režimu a možnostech jeho aktéra Petr Třešňák ve svém článku moralizuje a psychologizuje – a to ještě velmi zvláštním způsobem. Hlavní, opakovanou výtkou vůči Husákovi se stane tvrzení, že nepomohl svým přátelům a bývalým spojencům. Jako kdyby pomáhat z titulu funkce přátelům či lidem, kteří se o mně zasloužili, představovalo normu. Ptejme se po povaze té normy – není náhodou přesně toto morální zdroj tolik kritizovaného klientelismu a korupce?

Autorův přístup při sledování této normy je navíc lehce bizarní: „Pro celý Husákův život je charakteristická lhostejnost k těm, kdo mu předtím pomohli… Byl to farář, kdo Husákova otce kdysi přesvědčil, ať dá nadaného syna na studia, Husákem řízená Státní bezpečnost ale už v roce 1945 bez milosti pronásleduje a zatýká kněze.“ Všimněme si, článek neargumentuje, že represálie kněží v dané době byly neoprávněné či tvrdé. Argumentuje, že Husák měl cítit vděk vůči kněžím, neboť mu jeden kdysi pomohl – a že právě to mělo ovlivnit jeho rozhodování v době, kdy se Slovensko očišťovalo od dědictví režimu, který nikoli náhodou vstoupil do dějin po přezdívkou „farská republika“. Neměl stíhat opory klerofašistického státu (a být kritizován, pokud toho zneužil k represím vůči nevinným kněžím), měl si vzpomenout, kdo mu kdysi pomohl. Já na bráchu…

Husák je líčen jako chladný, neosobní – ale nemají právě takoví být představitelé neosobních institucí? Ty zde přece nejsou od pomáhání kamarádům. Možná i proto, že tuto jánabráchistickou představu svým životem Husák tak důsledně neguje, cítí naši dnešní novináři takovou potřebu na něj dvacet let po jeho smrti naplivat a demonstrovat u příležitostí jeho výročí svou potlačenou agresivitu. Snad by měli být s takovým odstupem i oni schopni něčeho víc.

*


Týdeník Respekt se často a rád staví do role bojovníka se zdejší agresivitou ve veřejném prostoru, s xenofobií a kulturou klientelismu. Patří k médiím, která vnímají jejich projevy jako důsledek defektů stále (nejspíš navždy) mladé a nezralé demokracie, jako dědictví zlé minulosti. Možná by se jeho redaktoři měli propříště zamyslet nad tím, zda větší vliv než minulost nemá na reprodukci těchto tří fenoménů způsob, jakým o minulosti média typu Respekt píší.


[ Zdroj: http://www.denikreferendum.cz/clanek/11890-touha-videt-obesence ]

3 komentáre:

  1. ...uz davno som necital taky dobry clanok...
    julianBosakSt

    OdpovedaťOdstrániť
  2. a ja som už dávno nepočula o Dr. Husákovi niečo pozitívne (hlavne od čecha),pekne napísané.

    OdpovedaťOdstrániť
  3. A čo je ešte zaujímavejšie, že to je od anarchistu.. :)

    Odporúčam ďalšie:
    http://denikreferendum.cz/autor/434-ondrej-slacalek

    OdpovedaťOdstrániť