utorok, 22. apríla 2014

Esej ke knize Násilí Slavoje Žižeka

TOMÁŠ KORDA | Socialistická Solidarita
Vládnoucí řád si s tímto „transcendentálním“ násilím neví rady. Může nanejvýš tlumit jeho důsledky (například odříznout „problematické“ čtvrtě od zbytku města apod.). Dospěli jsme tak do patové situace: je zde násilí, které nic nepožaduje a jen zkrátka a jednoduše je, a zároveň se s ním nedokáže daný liberální řád vypořádat.

Před několika měsíci vyšla v českém překladu kniha Násilí, kterou napsal slovinský filozof Slavoj Žižek. Již jméno autora dává tušit, že kniha k „otázce“ násilí nepřistoupí obvyklým způsobem. Čtenář se nemusí obávat, že se bude brodit nekonečným seznamem násilností páchaných současným režimem, natož pak laciného odsouzení násilí jakožto krajního zla, které popírá ideál humanity a lidských práv. Oběma těmto rádoby kritickým přístupům se autor vyhýbá. Skutečnou kritiku násilí naopak spatřuje v překonání protikladu mezi tím, jak násilí vnímáme, či jaké k němu zaujímáme stanovisko, a tím, čím násilí „o sobě“ ve skutečnosti je.

Násilie humanistov

Už právě v tom, jak se podvědomě k násilí stavíme, leží jádro problému, a proto i jeho řešení. Násilí je běžně vnímáno jako něco známého, nad čím netřeba dlouho „filosofovat“, ale co je nutno bez rozpaků a „hlubšího“ vhledu co nejrychleji odsoudit. A nejen to. Převládá přesvědčení, že filosofický rozbor násilí překáží řešení tohoto problému. Někdo by možná mohl jít ještě o krok dál a podezřívat vědce, kteří násilí zkoumají a nacházejí v něm emancipační jiskru, z toho, že jsou jeho skrytými přívrženci. Kdo bleskurychle nezavrhne násilí, jak se dnes sluší a patří, je přece nepřiznaný terorista. Ovšem toto pokušení bezprostředně a bezmyšlenkovitě odmítnout násilí jako něco automaticky špatného je pro Žižka vážnou chybou, která znemožňuje skutečné pochopení násilí, a tím i nalezení způsobu, jak ho výrazně omezit.

Sama netrpělivost, která svádí k této chybě, pramení z vratkého předpokladu, že násilí je cosi známého. Sluší se zde připomenout závažnou Hegelovu myšlenku, že to, „co je vůbec známé, je právě proto, že je známé, nepoznáno.“1 Křeč a zarputilost, s jakou se dnes zabraňuje násilí a jeho důsledkům, prozrazuje, že postrádáme poznání toho, čemu čelíme. Charita je toho příkladem. Možná ti, kdo ji systematicky provozují, ji myslí vážně a upřímně, ale na tom, co míní o svém konání, vposledku nesejde, zásadní je to, co objektivně konají. Tito čestní liberální komunisté, kteří by se pro svět roztrhli, představují podle Žižka dnes hlavní odpůrce všech pokrokových bojů, tj. bojů za takové společenské uspořádání, které by nevyžadovalo ke svému „normálnímu“ provozu tolik násilí, a proto ani tolik liberálních komunistů. Snaha vytěsnit podvědomé tušení, že v „lepším světě“ je nebude zapotřebí, je možná důvodem toho, proč za takový svět nyní tak zaníceně zápolí.

Co se myslí násilím vepsaným do samotného „běhu světa“? Jednoduše si to přiblížíme, když se zeptáme, co je ekonomická krize. A pro odpověď nemusíme chodit daleko, do zapovězených vod kritiků kapitalismu, ale stačí vzpomenout, jak povahu ekonomické krize vystihl rakouský ekonom Josef Schumpeter. Když ji označil za „kreativní destrukci“, strefil se do černého – do černého násilného jádra kapitalistického řádu.

Ale vraťme se k našim polohumanistům. Ti, jelikož postrádají elementární poznání toho, čemu čelí, mohou přes všechno své úsilí nanejvýš umenšit důsledky násilí, ale nikdy ne jeho příčiny. Proč? Protože vnímají násilí výhradně jako subjektivní násilí, jako konkrétní násilné činy narušující spořádaný stav věcí. Právě takto zúženě chápané násilí je samo násilím, výrazem násilného pokřivení skutečnosti, které v svém důsledku vede k reprodukci násilí, protože opomíjí násilí objektivní, násilí zakódované do daného uspořádání. Zkrátka optikou dnešních humanistů nevystupuje subjektivní násilí na pozadí násilné situace. V jejich vnímání chybí odlišení (násilného) jevu na jedné straně a kontextu či pozadí, na němž jev vystupuje, na straně druhé. Tato neschopnost vidět obě roviny násilí představuje skutečné násilí. Charitáři, bez skrupulí oděni do charitativního hávu, zaštiťujíce se bojem za lidskost svými nadutými frázemi, jen zastiňují vlastní duchovní lenost poznat podstatu násilí. Svou leností – objektivně vzato – násilí jen zlehčují a upírají mu patřičnou vážnost, byť míní opak.

Uvažujme pro názornost teroristický čin, tento násilný čin par excellence. Čeho je výrazem, když ne impotence změnit onen kontext a celek, na jehož pozadí násilnost vystupuje? Čeho, když ne výrazem bezmoci zvrátit objektivní podmínky, onu bezútěšnou všeobjímající skutečnost? A co jiného než projev té samé nemohoucnosti je charita? A co hůř. Není právě terorismus logickým důsledkem ignorance objektivního násilí ze strany dnešních rytířů za lidská práva? Co když násilné činy nevyplývají ani tolik z objektivních podmínek samých, ale spíše z jejich ignorance a tváření se, jako by ani neexistovaly?

Vzbury bez programu

Co připomíná boj Nelsona Mandely za rovnost? Šlo skutečně o boj pouze proti apartheidu? O boj proti objektivnímu násilí vepsanému do společenského uspořádání? Pokud ano, pak si Západ dokázal tento boj, jak ukázal falešnou úctou nafouklý Mandelův pohřeb, na nějž se sjeli pohlaváři z celého světa, zcela přisvojit. Původně univerzální boj za rovnost se zpětně jeví jako boj Západu za rovnost. Je to Západ, kdo nyní ztělesňuje univerzální hodnoty rovnosti a svobody známé od Velké francouzské revoluce. Má-li však Mandelův boj získat znovu punc boje za rovnost, který by nebyl skrytě západocentrický, nestačí jen upozornit, že si Západ tento boj přivlastnil, ale sám tento boj musí být redefinován. Musí být podán tak, že v něm nešlo jen o tehdejší zvrácení objektivního násilí apartheidu, ale též o nynější kritiku (byť tehdy neuvědomělou) všech liberálních komunistů a jiných ignorantů objektivního násilí.

Takováto zpětná interpretace Mandelova boje však není svévolná, ale vychází z Žižkova chápání současného násilí. K jeho pochopení si vypomáhá odkazem k lingvistice, konkrétně k Jacobsonovu termínu fatická funkce. Jde o komunikaci, která postrádá jakýkoli obsah, a je tak jakýmsi technickým testem systému komunikace. Testem typu „Haló, slyšíte mě?“. Zpráva, program, manifest, zkrátka to, co by mělo podle očekávání být účelem násilného aktu, chybí. Jedinou „zprávou“ je násilný akt sám. To, co se jím sděluje, je prázdné, bezobsažné „nic“, které se takto zviditelňuje. Násilím dávají o sobě vědět ti, kteří jinak nejsou ničím. Zůstávají neviditelní, protože nedokáží vyjádřit svou objektivní situaci ve vládnoucím jazyce. Vystaveni působení objektivního násilí ale tento nepřetržitý tlak vnějších okolností nezvládají. Sice mu vzdorují, jak se po nich žádá, a snaží se jako spořádaní (buržoazní) občané uhájit svou samostatnost, ale dlouhodobě toho nejsou schopni. Podléhání vnější situaci, kterou ztrácejí schopnost ukočírovat, nepředstavuje ještě to nejhorší, protože tím je až to, že ztrátu své individuální samostatnosti nedokáží přeformulovat do určité kritiky. Výsledkem nemohoucnosti vznést  kritické požadavky je pak bezútěšné násilí.

Násilí a ničení má proto svůj smysl a účel. Neděje se pro nic za nic. Jen tak z rozmaru, protože se někdo špatně vyspí a na truc někomu převrátí auto na kapotu. Ne! Násilím lidé na sebe upozorňují. Říkají jím vlastně: Hej vy tam, my jsme zde, už nás vidíte? Tyto násilné společenské bouře ostatní spořádané občany šokují. Ale to, co je možná ve skutečnosti vyvádí z míry, není ani tolik jejich vlastní zážitek, jako spíše to, že sám stát je v šoku. Na násilníky nezabírá, když je policista „interpeluje“ a zavolá na ně „Hej, vy tam, co děláte, policie“. Na tomto příkladu interpelace ukázal francouzský filosof Althusser fungování ISA (ideologického státního aparátu). Jde o to, že za  normálních okolností, když na občana policista zavolá „Hej, vy tam, policie“, oslovený sám od sebe zbystří a rozpozná sebe sama jako adresáta této interpelace. Policistovi tím prokazuje, že ho respektuje a že je jako vzorný občan začleněn do fungování ISA. Teď si však představme, že někdo je svědkem pouličních bouří, jaké proběhly například v Londýně (2011) či v Paříži (2005), a zavolá policii. Na vlastní oči vidí, jak autorita policisty kolísá, a pokud by se přece jen policista odhodlal a zvolal „Hej, vy tam, policie“, nikdo by si ho patrně ani nevšiml nebo by ho s poklidem ignoroval. V tomto momentě ISA selhává. Nedokáže „zrecyklovat“ a začlenit do sebe násilné výbuchy. V nich násilníci neberou fakt, že porušují zákon a že šlapou po kořenu buržoazní svobody (rozuměj po soukromém vlastnictví), vůbec v potaz, a pokud si jsou toho vědomi, nemají žádný pocit provinění, a tím pádem ani důvod na policistovu interpelaci vůbec reagovat.

Toto násilí, které nesděluje nic, jen poukazuje na něčí přítomnost v daném čase a prostoru, bychom mohli pojmenovat jako transcendentální. Z holého násilí, za kterým nestojí žádné požadavky, žádný (politický) program, nelze vyčíst nic, jen dvě kantovské apriorní formy názoru: čas a prostor. To jsou základní podmínky zkušenosti. Slovo transcendentální se zde má k násilí stejně, jako se má k Malevičovu obrazu Černého čtverce. Termínem transcendentální označil obraz Boris Groys:

„Pro Maleviče byl tímto neredukovatelným Černý čtverec, jenž se nadlouho stal nejznámějším symbolem ruské avantgardy. Černý čtverec je do jisté míry transcendentní obraz – výsledek redukce veškerého konkrétního obrazného obsahu, znak čisté formy názoru transcendentálního, neempirického subjektu. Předmětem tohoto názoru je pro Maleviče absolutní nic…“.2

Je to bezobsažný obraz, který k ničemu neodkazuje, ničeho není znakem ani symbolem a nezrcadlí nic, co by bylo předmětem zkušenosti a vyskytovalo se v přírodě. Vždyť žádný geometrický čtverec se v přírodě ještě nevyskytl. Jediné, co se v obraze zračí, je sama („nulová“) podmínka zkušenosti. Černý čtverec tak odpovídá na otázku, co zobrazit, aby se nezobrazilo vůbec nic, anebo přesněji řečeno, aby se znázornilo samo čisté nic.

Nejsou současné spontánní výbuchy násilí obdobou Malevičova transcendentálního obrazu? Není násilí, které jako by vznikalo z ničeho, následkem toho také zobrazením čirého nic? Jeho prostřednictvím není vyjádřen žádný obsah, natož politický program. Žižek v tomto ohledu Laclauovi namítá, že „jeho“: „ʽpopulistický rozumʼ zde naráží na svou iracionální mez: jde o protest nulové úrovně, násilný protestní akt, který nic nepožaduje.“ 3 A v témže ohledu varuje před: „Hermeneutickým pokušením: hledat za těmito nepokoji nějaký hlubší smysl nebo skryté poselství. Pouliční bouře byly jednoduše přímou snahou zviditelnit se.“ 4

Násilí není ani tolik reakcí na bezútěšnou skutečnost, jako spíše na její nepřeložitelnost do vládnoucího jazyka liberalismu. Ovšem liberální úsilí předejít propříště násilí se míjí účinkem. Najímají se tucty „překladatelů“ (od různých psychologů, přes sociální pracovníky po sociology a jiné společenské vědce všemožné provenience), ale jejich úkol porozumět tzv. „tekutému hněvu“ je neřešitelný, protože to, co se ztratí v překladu do jazyka liberalismu, je právě ona neurčitá směsice rozhořčení, resentimentu aj., pro kterou liberální teorie nemá vhodné termíny. Není divu, když vychází z racionality ega a freudovské nevědomí a nadjá vytěsňuje. A co si počne liberální establishment se zjištěním, najme-li si „omylem“ marxistického překladatele, že jsou tyto nepokoje v posledním instanci důsledkem akumulace kapitálu, který vytváří armádu vyloučených z procesu vykořisťování? Zruší snad akumulaci kapitálu? Pro establishment tak nakonec budou použitelné  jedině ty poznatky, které řeknou, jak nastřádaný hněv „kanalizovat“. Neboli nic víc, než jak oddálit výbuch této časované bomby.

Segregácia rebélie

Shrňme. (1) Charita tím, že vnímá jen subjektivní násilí, sama participuje na reprodukci systémového násilí. (2) Výbuchy násilí a jiné sociální bouře dnes postrádají jakýkoli politický program. „Byl-li květen 1968 revoltou s utopickou vizí, revolta z roku 2005 byla pouhým výbuchem zbaveným jakékoli vize,“ dodává Žižek. (3) Vládnoucí řád si s tímto „transcendentálním“ násilím neví rady. Může nanejvýš tlumit jeho důsledky (například odříznout „problematické“ čtvrtě od zbytku města apod.). Dospěli jsme tak do patové situace: je zde násilí, které nic nepožaduje a jen zkrátka a jednoduše je, a zároveň se s ním nedokáže daný liberální řád vypořádat. Výsledkem tohoto patu bude postupná „apartheidizace“ a segregace obyvatelstva. Kellerova teze o společenské „nesouměřitelnosti“ se tak alespoň přiblíží široké veřejnosti a ztratí na své odtažitosti a abstraktnosti. Možná i utichnou časté neurotické výkřiky, že na rozdíl komunistického se současném režimu může svobodně cestovat. Proměna světa do podoby, kterou nám často nasvětlují filmy sci-fi (tato kukátka do budoucnosti), se tak stává, či spíše se stala, nevyhnutelnou.

Čelíme rostoucí intenzitě násilí a to nás staví před úkol znovu pojem násilí promyslet. Vždyť nic jiného než násilí přehodnotit a jinak o něm uvažovat, vidět ho v jiném světle a v jistém ohledu se mu i „otevřít“ a nechat tak přijít to, co přijít má, vlastně ani nezbývá. Argument: zarputilá (ani ne tak konzervativní, jako reakční) ochrana věcí, na nichž záleží, ničí na nich to hodnotné, a tedy i důvod jejich ochrany. Ochrana znehodnocuje. Vybavme si například scénu z filmu Potomci lidí (2006) od režiséra Alfonsa Cuaróna, v níž socha Davida a další symboly „dědictví evropské tradice“, jsou bedlivě střeženy v mrakodrapu pod patronátem jednoho boháče. Ptejme se, jakou hodnotu pak evropská tradice má, jsou-li její symboly „segregovány“ a vyčleněny z veřejného prostoru; nikoli do muzea, ale přímo do soukromé sbírky, která je samozřejmě běžnému člověku nepřístupná, ale ne proto, že by byla v rukou „zlého“ soukromníka, ale že logicky nikdo jiný než soukromník nemůže po rozkladu veřejného prostoru, státních institucí a vymizení onoho běžného člověka takovou sbírku ani vlastnit.

Právě proto, že před násilnými bouřemi – tímto nespoutaným společenským živlem – není ochrany, musí být pojem násilí promyšlen a podroben kritice, a to natolik pronikavé, až se na samém jejím konci objeví nepatrná „skulinka“, která nese jméno emancipační násilí. Tento zářící bod rozumu v jinak temném násilí pojmenoval Walter Benjamin „božské násilí“ a právě jím zakončuje Žižek svou knihu.

Násilie bez záruk a ospravedlnení

Pojem božského násilí vypracovaný ve stati Ke kritice násilí je ve všech směrech protikladný násilí mytickému. „Jako ve všech oblastech vystupuje proti mýtu bůh, vystupuje božské násilí proti mytickému.“ 5 Čiré božské násilí ničí a odpouští, je nekrvavé, a přesto smrtelné, „…nelze nevidět hlubokou souvislost mezi nekrvavým charakterem tohoto násilí a jeho smiřující funkcí. Neboť krev je symbolem pouhého života“.6 Života pokleslého na animální, nebo dokonce života vegetativního. Božské násilí vidí v životu víc než jen pouhý život. Není krvelačné jako to mytické. Protože nevidí pouhý život, ale člověka, nepožaduje oběti, ale přijímá je. Je sice ničivé, ale jen relativně „s ohledem na statky, právo, život atd., nikdy absolutně s ohledem na duši živoucího.“ 7 Strach z teroru a letálního násilí mezi lidmi však nelze uznat. „Neboť na otázku ʽSmím zabítʼ přichází neomylně odpověď ʽNezabiješʼ.“ 8 Přesto nejsou v právu ti, kteří na základě tohoto přikázání odsuzují každé zabití člověka jiným člověkem, protože to, co je činí poslušnými, je strach z trestu. Z přikázání „nevyplývá… žádný soud o takovém činu.“9 Přikázání totiž nemá být vnějším měřítkem činu a jeho „soudcem“, nýbrž pravidlem jednání. Přikázání nikoho apriori neodsuzuje, ale každý se s ním musí vyrovnat sám. Každý sám je měřítkem svých činů a následkem toho za ně nese také plnou zodpovědnost. Na panický strach ze smrti a na svatořečení pouhého života, které se vkořenily jako „poslední pomatení [do] zesláblé západní tradice,“10 odpovídá Benjamin citací, že my „vyznáváme, že výše než štěstí a spravedlnost nějakého bytí… stojí bytí o sobě.“ 11 Z věty vyplývá „povinnost nehledat už důvod přikázání v tom, co čin činí na zavražděném, nýbrž v tom, co činí na Bohu a pachateli samém.“12 Benjaminem citovaná věta je falešná a nízká, jestliže oním „bytí o sobě“, které stojí nad spravedlivým bytím, je míněn pouhý život. Jestliže však „člověk… v žádném případě není totožný s pouhým životem člověka“13 a  pod „bytím o sobě“ je myšlen právě člověk, pak je nebytí člověka horší než nebytí spravedlivého člověka a tato věta tedy obsahuje velikou pravdu.

Rozdíl obou násilí také spočívá v tom, že mytické se nechává s jistotou tušit, zato čiré božské se poznat nedává, „protože smiřující síla násilí není člověku zjevná“. Právě z důvodu této nezjevnosti, nemůže božské násilí dát doporučení, jak by měl člověk jednat; dát odpověď na tolik kladenou otázku, zda je násilí správné či ne, a pokud ano, v jaké míře. Protože božské násilí se nám zjevuje až poté, co se o sobě již událo, může tato teorie, stejně tak jako Žižkova kniha, „pouze“ změnit náš přístup k násilí. Ale toto „pouze“, tato změna vědění o předmětu proměňuje též i předmět samotný. Násilí, kterého se děsíme, protože odbíjí úpadek západní civilizace, může, změníme-li vědění o něm, zároveň také odbíjet nový začátek. Ty nejodpudivější násilné běsy se rázem mohou stát tím nejvyšším – božským násilím.

Není to proto jen prázdná provokace, když Žižek zakončuje svou knihu větou, že „někdy je nejnásilnějším činem nedělat nic“. Neparticipovat, nechat plynout a nezaujatě pozorovat proměnu světa. Vidět, kam se „běh světa“ ubírá v boji mezi tebou a světem stát na straně světa, jak by řekl Kafka. Má-li, jak píše Benjamin, přijít nový dějinný věk, který má sesadit existující státní moc a prolomit začarovaný kruh mytických právních forem, jež uchovávají právo v svém trvání, právo, jež proto lze nazvat právem spravujícím, pak, má-li vskutku přijít tento dějinný věk, je tím nejnásilnějším činem nechat přijít tento věk čili nedělat nic“.

tomas.korda@socsol.cz

Zdroje:
HEGEL: Fenomenologie ducha, 1960, s. 68 
GROYS: Gesamtkunstwerk Stalin. Gesamtkunstwerk Stalin. Rozpolcená kultura v Sovětském svazu, 2010, s. 42
3 ŽIŽEK: Násilí, 2013, s.73
4 Tamtéž, s.74
5 BENJAMIN: Ke kritice násilí.  Agesilaus Santander, 1998, s. 74
6 Tamtéž
7 Tamtéž, s. 75
8 Tamtéž
9 Tamtéž
10 Tamtéž, s. 77
11 Tamtéž, s. 76
12 Tamtéž
13 Tamtéž, s. 77

Prevzaté so zvolením autora
Zdroj: SocSol.cz
Medzititulky redakcia.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára